Svatyně Elysión

Zůstávám potichu a přemýšlím, jaké kouzlo by mi mohlo být v budoucnu užitečné. Nakonec zvednu hlavu. "Energetická koule." Řeknu prostě a snažím se, představit si to v duchu. Zahledím se Elysión přímo do očí. Nejprve se jí chci zeptat, kde se ta démonka obvykle zdržuje, ale poté mě napadne lepší otázka. "Můžeš mi prozradit, kdo zabil mou matku?" Vyřknu svůj další dotaz. Proč jsem sem jen kvůli tomu nezašla už dřív? Nadávám sama sobě, za svou hloupost. Pozitivní odpověď sice nečekám, ale za pokus přece nic nedám.

Přikývnu. Podobnou odpověď jsem očekávala. Bohužel jí ale moc nerozumím. "Mohu Tvou odpověď brát doslova?" Zkusím to ještě jednou, protože mě zrovna napadne, jestli se ten démon pořád nezdržuje někde v blízkém okolí. Postoupím k ní o několik kroků blíže. "Mám tedy i další otázky, pokud dovolíš." Pokračuji a znovu skloním hlavu na znamení úcty. "Znáš místo pobytu démonky Zaji?" Optám se jí, ale ani teď nečekám přímou a uspokojivou odpověď.

Dívám se na ní a snažím se přijít na význam toho, co mi řekla. Povzdechnu si. "Tomu nerozumím." Zavrtím zkroušeně hlavou. "Nemůžeš být prosím konkrétnější?" Zeptám se o něco tišším hlasem a skoro se stydím, že na ní tak dotírám. V tom mě napadne, zda bych nemohla obejít všechny okolnosti, které by k tomu vedly a zeptat se na to hlavní. "Dosáhnu nakonec svého cíle? Pomstím v budoucnu svou matku?" Kladu jí další a další otázky, přičemž se spoléhám na její nekonečnou moudrost.

Mohla jsem to tušit. Elysión je mistryně v hádankách a dvojsmyslných odpovědích. "Dobře..." Tentokrát svá slova volím pečlivěji. "Pomstou mám na mysli, zda najdu toho démona, který to udělal a zničím ho." V mém hlase zazní osten nenávisti.

Zůstanu na ní zírat s otevřenou pusou. Ani si v ten okamžik neuvědomuji, jak moc neslušné to je. To nemůže být pravda. Můj mozek tuto informaci nedokáže zpracovat. Ale Elysión se nikdy nemýlí. Zoufale klesnu na kolena. S touhle variantou jsem vůbec nepočítala. Poslední roky jsem se honila za pouhým přeludem. "Takže oni jsou už mrtví?" Zašeptám slabým hlasem spíše sama pro sebe. Hlavou se mi honí jedna myšlenka za druhou. Také se mi vybavují různé obrazy, které spolu nesouvisí. Nedokáži logicky přemýšlet. Nějakou dobu jen tak sedím na studené podlaze a v hlavě mám prázdno. Pak si znovu vzpomenu na Zaji. Takže ona v těch lesích nebyla jen tak náhodou. Žije tam. A pak další myšlenka... Vůbec mě nenapadlo, že démon který zabil mou matku by mohl být dingo. S očima upřenýma pod sebe, se rozhodnu zeptat ještě na poslední dvě věci. "Dostal to tedy ten démon příkazem?" Ujišťuji se. "A jak se jmenovala ta žena?" Vlastně ani nevím, proč mě zajímá, kdo byla, když už je po smrti.

Prudce zvednu hlavu. "Kobayashi? To jako Niiyova matka?" Vykřiknu a třeštím na ní oči. Doufala jsem, že zde naleznu odpovědi na své otázky, ale tohle je špatně. Točí se mi hlava. "A proč mojí matku vůbec zabili?" Skoro zavrčím a třesu se vzteky.

Vždyť jsi o nich před chvílí mluvila. Pomyslím si vztekle a zatnu ruce v pěst. Pak se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Vstanu a zavrávorám. Nohy mám jako z gumy. "Děkuji Ti." Řeknu mdlým hlasem, otočím se a odcházím. Na nové kouzlo, ze kterého jsem původně měla takovou radost, si teď ani nevzpomenu.

Vejde do místosti a udiveně se rozhlíží. Páni,je to tu úchvatné pomyslím si a Bauté vedle mě potichu zamnouká,jako by se bála. Opatrně ji vemu do náruče a přemýšlím co má přijít ted. Někdo by to měl být ne?