Park Tytania

Snažím se ho chytit, ale nedaří se mi to plácne se sebou na zem jak shnilá hruška Ježiši "No já jsem se tu asi až moc zasnila, až jsem z toho usnula když otevřu oči koukám že se dost setmělo, tak jsem chtěla jít domů nóó a pak narazím na tebe. Co tu děláš ty, takhle ....ehm" lehce se odmlčím "na zemi" vyprsku smíchy

"Já tady... éétoo... pozoruju hvězdy." Lehne si na záda, dá si ruce za hlavu a pozoruje smějící se Vivien.

"Hvězdy, ach ano dneska jsou obzvlášť krásné" zadívám se na noční oblohu, kde se blýskají perly galaxie...uvědomím si, že bych už vážně měla jít, ale váhám i přes to jeho včerejší úchylné a neurvalé chování se s ním začínám cítit docela fajn, možná bych tu mohla zůstat ještě chvilku... sklopím hlavu od té nádherné scenérie nade mnou "No a jak jsi se dneska měl?"

Chvilku pozoruje hvězdy než se uráčí odpovědět. "Dneska jsem nasral pár holek, vypil pár drinků a koupil si nový fusky. Co ty?"

To je mluva už jsem si snad začala myslet že by mohl být romantický když se zmínil o hvězdách No jistě ušklíbnu se "Ále já nic zajímavého dneska jsem byla celý den na ubytovně a četla jsem si pak mě to začalo nudit, tak ...dál už to znáš, ponožky jsou hezké?" Nic debilnějšího jsem si vymyslet za otázku nemohla? "Ty asi rád naštváváš holky?" to vážně nevymyslím lepší otázku?? stojím tam jak blbec.

"Ponožky... jsou takové normální... asi pěkné. Ale ty jsi hezčí." Co to zas melu? Že je hezčí jak ponožky?... Bože. "A s těma holkama... Já nevím." Po chvíli začne mít pocit, že skoro usíná.

"Hm, díky" usměji se, tak jako že jsem vážně vděčná za takovou poklonu "Hodláš tu dneska na zemi přespat? Já jen, že kdyby ano půjdu"

"Jo... asi budu muchlat růžový medvídky s modrejma pa-paci--čččččč." Ani nedořekne a už usne.

Nasadím výraz nechápavce a myslím, že snad nemá ani cenu se s ním loučit otočím se a vyrazím k ubytovně

Posadím se na lavičku u javoru a zavřu oči. Přemýšlím o tom, co asi dělá Liyna. Po chvíi vyrazím směrem ke stánku s párky v rohlíku a jeden s kečupem si koupím. Opět usednu na lavičku a pozoruji ty tři děti na stromě.

Otevřu oči a jdu někam neznámo kam spíše bych řekla, že jdu na náměstí.
Třeba tam narazím na nějaký strašně malý obchůdek se strašně milou prodavačkou a koupím si strašně milou věc. Jsem to ale blbec.

Světlo. Otravné, protivné, zlé, zákeřné, oslepující, ošklivé, světélkující... světlo zahlédne Niiya jak otevře oči. První myšlenka Co to mám kurva v prdeli? a druhá Co dělám v louce v parku prokrista???... Neohrabaně se vyškrábe na nohy, prohrábne si vlasy a zmateně se rozhlíží. Vivien... jo, večer tu byla Vivien... a já... usnul. Doprdelejasucyp. . Bolí ho celé tělo, ale vydá se k sobě domů.

Zastavím se na okraji parku a rozhlížím se. Je tu opravdu nádherně. Po chvíli si uvědomím, že tam stále stojím a koukám, ani nevím na co. Zatřepu hlavou, abych se probrala. Ujdu ještě pár metrů a posadím se do měkké trávy. Sleduji, jak kolem mě procházejí nejrůznější lidé. Možná jsem si mohla vybrat nějaké klidnější místo a ne tohle u cesty. Přemýšlím, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Přeci jen jsem se sem nevydala, abych byla zase někde zalezlá sama. Lehnu si na záda a v mracích hledám různé tvary. Občas si musím zaclonit oči, kvůli příliš jasnému slunci.

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl, že místo vysedávání v hospodě budu dělat něco prospěšnějšího, teďkom stojím na okraji parku v nátělníku a volných trenclích se sluchátkama na uších připraven běhat, cítím se trochu trapně. Klídek hochu, dneska běhá každej druhej... budeš sexy... řeknu si v duchu, párkrát se zhluboka nadechnu a dám se do běhu.

Vítr už pomalu skoro všechny mraky rozfoukal a tak si opět sednu. Začíná být poměrně chladno. Vrátím se k pozorování lidí na cestě. Nicméně po pár minutách mě to přestane bavit. Už už se chci zvednout a vrátit se domů, když si na cestě všimnu blížící se postavy. Není to ten Niiya z hospody? Přimhouřím oči, abych lépe viděla, zda je to skutečně on.

Běžím a přitom si nadávám, jaký jsem to debil, že jsem si vymyslel tak namáhavou aktivitu, když uvidím před sebou sedět jakousi známou osobu. A sakra, v tomhle stavu mě nikdo neměl vidět. přesto však nasadím odhodlaný výraz a la jsem-to-ale-borec a běžím dál.

Čím více se přibližuje, tím jsem si jistější, že můj odhad byl správný. Musím se usmát, když si všimnu jeho úboru. Sice ho skoro neznám, ale když jsem ho viděla poprvé v hospodě, nepřišel mi jako ten typ, co chodí běhat do parku. Dál nehybně sedím v trávě a sleduji ho. Jsem zvědavá, zda se u mě třeba na chvilku zastaví nebo jen poběží dál.

Běžím, když proběhnu kolem tý nevzpomenu-si-jak-se-jmenuje, jenom se usměju a zamávám a běžím dál. Asi přehodnotím tu situaci, že jsem chtěl běhat v kruzích.

Zamávám mu zpátky a pomalu se smiřuji s tím, že ani dnes si neužiji společenského života. Pak mě ale něco napadne. "Hej Niiyo!" Křiknu na něj, abych upoutala jeho pozornost. "Která je ta šťastná, za kterou tak uháníš?" Zavolám na něj a znovu se usměji.

Ohlédnu se na osobu v trávě... a zakopnu. Tak tak to vyrovnám, abych nosem neodřel zem a otočím se k ní. "Já naopak utíkám před stádem mých fanynek." mrknu na ní.

Když uvidím, jak Niiya zakopne a málem se svalí na zem, dusím v sobě smích. Přeci nebudu škodolibá. Obzvláště, když je to částečně má vina. "Promiň." Omluvím se mu. "A kde teda všechny jsou?" Teatrálně se rozhlížím do všech stran a pak na něj tázavě a zároveň pobaveně pohlédnu.

Ukážu do dáli. "Já jsem totiž tak rychlej, že jsem jim utekl, víš?" pochlubím se.

Podívám se kam ukazuje. Z mého místa dohlédnu až ke vchodu a také kousek na náměstí. Samozřejmě nikde žádná horda poblázněných holek. "Teda, tak to je asi ta častá praxe co?" Směji se. "Ale že jsi jim stihl utéct na poslední chvíli. Servali z tebe skoro všechno oblečení." Předstírám, že si ho celého důkladně prohlížím.

Snažím se zakrýt červenání, ale mám takový špatný pocit, že mi to moc nejde. Kurde já věděl, že si mám oblíct něco normálního... Udělám pár kroků k ní a opřu se o strom. "Jo a mohlo to dopadnout mnohem hůře..."

V jednu chvíli mi přijde, že se můj společník začervená, ale nejsem si tím moc jistá. Snad mu tenhle rozhovor není moc nepříjemný. Obávám se, ale i nadále pokračuji ve hře. Prohrábnu si rukou vlasy. "Horší než je tohle?" Tázavě zvednu obočí a znovu ho sjedu pohledem od hlavy až k patě. Schválně přitom nasadím veselý tón, aby poznal, že ho jen tak škádlím a nemyslím to nijak zle. "Takže to už se snad někdy stalo, že jsi té bandě fanynek nedokázal utéci?" Zajímám se, přičemž nedokáži potlačit úsměv.