Náměstí Fakkunato

Dojdu na náměstí a zastavím se u kašny. Zatímco se rozhlížím kolem, pomyslím si: Tak kde je sakra to květinářství?

Když ho konečně spatřím, vejdu dovnitř. "Haló? Je tu někdo?" Zavolám, když nikoho v obchodě nevidím.

Ko-koťátko? Vážně mi tak řekla? Tihle lidé jsou asi opravdu blázni do koček. Na nic jiného nemyslí. Prohlédnu si stařenu a trochu se vzpamatuji z počátečního šoku. "Ehm... Dobrý den paní." Nervózně se usměji. "Přišla jsem kvůli tomu hlídání kočky."

Když si na to troufám? Tiše zuřím. Já jsem přeci lovec! Navíc může být ráda, že se té její kočky vůbec někdo ujme. Mrzutě si od ní vezmu papírek a přitom si dávám dobrý pozor, abych se nedotkla její ruky. Zamumlám slova na rozloučenou, ani nečekám na odpověď a vyjdu ven ze dveří.

Tady je ale lidí pomyslím si a náhle narazím do pouliční lampy, zajdu do uličky a vytratím se od těch otravných lidí.
Nakonec si půjčím knihu o nějakých mítických postavách a odkráčím směrem k ubytovně.

Zatímco přecházím náměstí, uvědomím si, že v ruce stále svírám meč. Nakonec na něj v boji ani nedošlo. Naštěstí je už tma, takže si těch pár lidí, co tu ještě zbyli, mé zbraně ani nevšimne. "Yurumeru." Zašeptám uvolňovací formuli. Avšak Kenshin nezmizí, jak očekávám. Meč se sice rozplyne, ale zato se objeví veliký, chundelatý, bílý pes. Strčí mi svou obrovskou hlavu pod ruku. Opřu se o něj bokem a zčásti tak přenesu svou váhu na něj, abych mohla šetřit zraněnou nohu. Podpírá mě celou cestu a já se tak díky němu dobelhám až k nemocnici. "Děkuji ti." Usměji se na něj a psu se zalesknou oči. Dokonce se mi zdá, že na mě mrkne. V našem klanu byli duchové vždy bráni spíše jako jen další prostředek k boji, ale z nás dvou se během let stali přátelé. Nebyla to první situace (a určitě ani poslední), kdy jsem za to byla ráda.



Druhý den z nemocnice odcházím. No, spíše se odkulhám. Nohu mi sice zpevnili, ale chůze mi pořád činí značné obtíže. Připadám si poněkud neohrabaně. Také se stále cítím unaveně a malátně. Nechci nohu zbytečně zatěžovat, abych si zranění třeba náhodou neobnovila, a proto zamířím přímo k ubytovně.

Náměstí vypadá opravdu moc hezky v noci pomyslím si a zasměji se na pěknou scénérii No ono je hezký i ráno a odpoledne" uvedomím si to a připadám si jak blázen radši zamířím rychle k ubytovně ...

Běží za Vivien, několikrát zakopne, avšak vždycky to vyváží a neupadne. Odkdy je tu ta země tak hrbolatá? postěžuje si. Potom konečně poběhne Vivien a chytne ji za zápěstí. "Počkej..."

Slyší za sebou rychlé kroky a úchop se otočím tím směrem a vystrašeně vykulím očí "Ach bože to jsi ty!" Trošku se uklidním, ale přece jen jsem pořád nervózní "Co?"

"Ehm, ehm..." přemýšlí co říct, promile alkoholu v krvi ho nutí přemýšlet o nemravných věcech. "Já..." ...já co? Vymysli něco blbečku, notááák. v duchu si nafackuje. Řekni něco inteligentního!

Zkoumavě se na něj podívám "Chceš jít se mnou domů?" jen doufám, že to nepochopí špatně a usměji se je rozkošný když je opilí

Domů? "Domů?" myšlenkama mu opět províří pár nemravných představ, ale rychle se je snaží vyhnat z hlavy. "To můžu?" zeptá se projistotu.

"No doprovodit mě město je v noci sice moc hezké, ale bůh ví co se tu takhle na noc vynořuje za vykuky" zaraženě se však pousměji, protože vím jaký je. Navíc když se podívám v jakém je stavu nemyslím si že by mě dokázal bránit, ještě bych bránila já jeho. "Nebo se ti chce někam jinam než domů?" řeknu nakonec

Kouká na ni, pak si uvědomí, že stále drží její zápěstí a prozměnu zase čumí na jejich ruce. Potom zase zvedne pohled k ní. "Ehm, jo určitě." usměje se. "Teda myslím jakože tě určitě doprovodím."

"Dobře, tak tedy půjdeme" zavelím, přemýšlím o čm bych si s ním tak mohla povídat abych ho zaujala nebo ho spíš uchránila před spánkem někde na lavičce přece jen ta scéna v parku je ještě v mé živé paměti a zasměji se "Co dnešní trénink líbil se ti a těšíš se na to dobrodružství? Já jo protože jsem ještě nikdy na žádném takovém dobrodružství nebyla a říkám si jestli to není pro mě až moc velké sousto" hmmm... možná že ho to neuspí...

Vydá se za ní a konečně jí pustí ruku. "No určitě to bude zajímavé... trénink byl... upalující" zasměje se. Moc rád by ji objal kolem pasu, ale jaksi se mu vytratila všechna odvaha, tak jenom přihlouple jde vedle ní.

"A jsi vůbec v pořádku zachovala jsem se dost hnusně té tvé zkoušce klacku a besku možná jsem byla trošku naštvaná za to předtím myslím tím ... no to je jedno...." uznám, ale vlastně jsem nebyla moc naštvaná, jelikož jsem byla plně zaměstnaná tréninkem...

"Jo jsem v pohodě." zavrčí podrážděně. Ten klacek jsi mi vážně připomínat nemusela.

"To je fajn že je ti fajn" vtipné zformulování věty pomalu se ve vzdáleném horizontu začíná objevovat ubytovna "Už jsme skoro tam!" otočí se k němu a vidí jeho podráždění asi něco zbabrala, tak se zase otočí zpět vzhlížením na cestu aby snad nezakopla...."Něco tě rozezlilo?" vyřkne nakonec posmutněle.

"Ne, to je v pohodě." ujistí ji. Fajn, až budem u ubytovny, něco udělám... prostě něco udělám. Jsi chlap, Niiyo, ch-l-a-p.

Oddychla jsem si a jak jsem uvolnila ruce, které jsem měla do té doby stále v pevném stisku, podél těla ucítila jsem že se lehce dotkla Niiyi ruky, proto ruce rychle dala zpět do té samé pozice jako byly předtím "Omlouvám se" zním jak ustrašené káče.