Quest: hlídání kočky (Hikari)

Tenhle byt je opravdu příšerný. Trochu znechuceně nasaji zdejší vzduch a rozhlédnu se kolem. Tak tady je ten můj svěřenec. Sedí si na tom stolečku jako kdyby jí to tu patřilo. Vůbec nepochybuji o tom, kdo je v téhle domácnosti pánem. Pohled té kočky mě ujišťuje, že to v žádném případě nebudu mít tak snadné, jak by se možná mohlo zdát.

Trochu sebou trhnu, když se kočka tak náhle prudce pohne. Povzdechnu si a vyčistím její záchůdek, který vypadá, že podobným procesem neprošel už hodně dlouho. To je ale hnus. Celou dobu si přitom dávám pozor, abych měla tu černou syčivku na očích. Narovnám se. "Tak co, máš hlad?" Zeptám se kočky a doufám, že nebude chtít sežrat mě. Pak pohodím hlavou. Přece se jí nebudu bát.

"Budu to brát jako možná." Řeknu nahlas a připadám si jako pitomec, že se tu bavím s kočkou. Pak mě ale napadne, že je to ještě únosná mez, dokud po ní nebudu požadovat i odpověď. Sáhnu do spíže a vytáhnu nějakou konzervu. Prohlédnu si etiketu a pak plechovku otevřu. Přičichnu k ní a zašklebím se. "No, jestli tě vážně krmí tímhle, ani se nedivím, že jsi tak mrzutá." Plácám dál. S jistými obtížemi vyklepu prapodivný obsah do misky. Posadím se ke stolu a zadívám se na kočku. Jakmile si všimnu tmavé aury, která se kolem ní vznáší, ucítím Kenshinovo lehké znepokojení. Té by neuškodilo menší vymítání co? Vtipkuji s ním.

Když se o mě kočka otře, přeběhne mi mráz po zádech. Přitom také ucítím podivný zápach, který z ní vychází. Co to sakra... Divím se v duchu, ale z přemítání mě vyruší klepání na dveře. Opatrně je pootevřu a čekám, koho za nimi spatřím.

Ne, počkej! Vykřiknu, když kočka vyběhne ven z bytu. V náhlém strachu, abych jí neztratila, si ani neuvědomím, že za dveřmi nikdo není. Vyběhnu také na chodbu, ale ta už je prázdná. Kam jen mohla jít?

Když jí konečně uvidím, přemýšlím co dál. Pomalu se přiblížit nebo po ní skočit? Raději opatrně, už tak se nějak divně kymácí. Snad jí nic není. Ta stará paní by určitě neměla radost. "No tak číčo, pojď domů." Snažím se jí nalákat, zatímco se obezřetně plížím vpřed. Když jí mám téměř na dosah, udělám ještě dva rychlé kroky a hmátnu po ní.

Ta kočka je vážně nějaká divná. Pomyslím si, když si všimnu, jak je studená. A... ztuhlá? V tom mi dojde, že tu nesedí něco víc. Co to záhadné klepání? Rozhlédnu se po chodbě, i když je mi jasné, že se tu z ničeho nic nikdo zázračně neobjeví. Nakonec jen pokrčím rameny a vrátím se i s číčou zpátky do bytu, kde jí postavím zpět k misce se žrádlem. "Najednou jsi hodná co?" Řeknu jí s náznakem úsměvu.

Když na mě kočka skočí, vůbec to nečekám. Vážně nějak vycházím ze cviku. Jedním pohybem ruky jí ze sebe zase setřesu dolů. "Au." Mnu si nos. "Jasně, chápu. Nejsi žádná malá roztomilá kočička." Kupodivu mě její reakce na má slova pobavila. Takže se zdá, že mi přeci jen rozumíš. Pak ale zvážním a upřeně se na ní zadívám. "Tak co teda jsi?"

Jakmile ta temná kočičí aura zesílí, dostanu velmi jasné varování od Kenshina. Ano, já vím. Odpovím mu a s přimhouřenýma očima kočku dál pozoruji. Po všech dnešních událostech se už ani nedivím, že to zvíře mluví. Počkat, ta slova... Lovec... smrt... démon... Najednou mi to dojde. Jak jinak by to mohlo vědět, že jsem lovec? Opět na mě skočí. Tentokrát jsem už ale připravená a tak se útoku snadno vyhnu. "Takže ty jsi démon, který si přivlastnil mrtvé tělo téhle nebohé kočky že?" Vyřknu své podezření. Má paranoidní mysl začne pracovat na plné obrátky. Je v tom snad namočená i ta stará paní? Ale jak by mohla vědět, že se rozhodnu vzít tenhle úkol? Ale co pak tedy dělá démon v domácnosti obyčejné stařeny? Dobře, tak popořadě. Nejdříve... "Kenshin, maire!" Vyvolám svého ochranného ducha a na rameni se mi objeví fretka. "Vážně Kenshine? Fretka? Takhle by tě sežrala i ta obyčejná kočka, natož démon." Rozčiluji se. Kenshinovu skutečnou podobu ještě nikdy nikdo neviděl. Dokonce ani já ne. "Vím, že rád měníš svůj vzhled, ale teď pro to není vhodná doba." Kážu mu dál. Jen, co to dořeknu, fretka zmizí a mně se v ruce objeví meč. To je lepší. Pak si uvědomím, že bych se měla přestat vykecávat, když je tu se mnou v místnosti démon. Znovu tedy obrátím pozornost na něj. "Tak co kdyby ses už konečně ukázal?" Vyzvu ho a se zájmem v očích (a k mé nelibosti také s lehkým pocitem strachu) očekávám jeho reakci.

Se vzrůstajícími obavami sleduji jeho přeměnu. Takového démona jsem ještě nikdy neviděla a že jsem jich už pár potkala. Využiji Kenshinovu energii a obklopím se jí. Vytvořím si tak kolem sebe stříbřitý štít, jehož záře rozhání okolní temnotu. Slouží mi tak nejen jako ochrana, ale také jako zdroj světla. Neodvažuji se ho ovšem roztáhnout příliš daleko od sebe, aby se tím moc neoslabil. V mysli se mi automaticky vyrojí všechno, co jsem se kdy u lovců naučila. Ovšem skutečný boj je něco úplně jiného. Vždy jsem lovila pouze s rodiči. Tohle je poprvé, kdy se musím spolehnout jen sama na sebe. Ano a ještě jsi tu ty. Usměji se v duchu, jakmile se Kenshin podrážděně ozve. Když démon zaujme bojovou pozici, nenapodobím ho, jak bych to obvykle udělala. Ne, ještě ne. Nejdřív chci pár odpovědí. Vím totiž, že jakmile začne náš souboj, pravděpodobně se už nic nedozvím. Sevřu meč pevněji a odhodlaně se nadechnu. "Kdo jsi? A co tady vůbec děláš?" Snažím se překřičet ten jeho nelidský řev. "Odpověz!" Démoni sice nikdy neoplývali přílišnou ochotou sdělovat cokoli, avšak nahrává mi fakt, že se hrozně rádi vytahují.

Jakmile se démon začne ohánět ocasem, pozvednu svůj meč. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem nedostala žádnou odpověď. Nejspíš tě tedy budu muset donutit mluvit. Pomyslím si a upřeně se na démona zadívám. Při pokusu vyhnout se jeho dalšímu útoku, zakopnu o kus dřeva, který ještě před chvílí tvořil kuchyňský stůl. Jeho ostré drápy však jen neškodně sjedou po štítu a já zaznamenám úbytek energie, který rána způsobila. Nemít tuto ochranu, už bych tu ležela s rozpáraným břichem. No tak Hikari! Musíš být opatrnější. Nadávám sama sobě. Uskočím raději do bezpečné vzdálenosti, ale stále nechci útočit. "Chránit co?" Zkusím to znovu a pořád z něj nespouštím oči.

Bezmocně pod tím kočičím démonem ležím a jeho váha mě drtí. Po chvíli se mi podaří vyprostit jednu ruku. "I-ina..." Pokouším se vykřiknout zaklínadlo, ale nemohu se vůbec nadechnout. Zatmívá se mi před očima. I v této chvíli se mi myslí míhají akorát samé neužitečné myšlenky. Copak ta stařena je také démon? Proč by jí jinak chtěl chránit před lovcem? Skoro již ztrácím vědomí. Pak mi ale Kenshin předá něco ze své energie. Pozvednu ruku proti té bestii. "Inazuma!" Podaří se mi říct a dlaní konečně vyšlu blesk.

Kočka po ráně odskočí do vedlejšího pokoje, kde slyšíš jenom boření dalšího nabytku. Potom se kočka obrátí a několika skoky je znova u tebe. Pak udělá něco, co vůbec nečekáš. Kotoul. A jeden osten na jejich zádech se ti zaboří do holeně. Tvoje kost nepříjemně křupne a krev se začne valit.


/// Kdyby něco nemocnice je jakože na náměstí ;D