Quest: hlídání kočky (Hikari)

Jakmile se mi osten zaboří do nohy a zlomí kost, znovu se mi zatmí před očima. Tentokrát bolestí. Vidění se mi rozostří. Tohle není dobré. Znovu vytvořím energetické pole dostatečně velké na to, aby zakrylo ránu a já nevykrvácela. Zatímco se snažím udržet na nohou, znovu na démona vyšlu blesk, ale teď mířím přímo na hlavu.

Otočím se za hlasem a obezřetně si stařenu prohlížím. Snažím se odhadnout, zda je pouhý člověk. Možná ani neví, co to doma vlastně má. Ale démoni jen tak z dobroty srdce nepomáhají a nechrání lidi. Nejspíš s ním uzavřela smlouvu. Nedá mi to a pořád se snažím přijít celé věci na kloub. "Vaše kočička si chtěla hrát." Pokrčím rameny a vyzývavě na ni hledím. Ani se nesnažím skrýt meč.

Užasle na stařenu hledím. Vůbec se tomu vzhledu své kočky nediví. Určitě o tom ví. Zajímalo by mě, za co jí stálo zaprodat svou duši. "No, to už se stává, když si doma chováte démona jako domácího mazlíčka." Odseknu jí naštvaně a snažím se nevnímat stupňující se bolest v noze.

Po slovech, které od staré ženy vyslechnu, začínám pochybovat, zda vůbec dokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nicméně se nezdá, že by pro ni démon představovat nějakou hrozbu a o pomoc evidentně nestojí. Možná tak s úklidem. Ale o to zase nestojím já. Trochu zavrávorám. "Jak myslíte." Odpovím jí a vrhnu nenávistný pohled na kočku. Také si myslím, že už je čas odejít. Když kolem démona procházím, meč mi v ruce zavibruje. Já vím Kenshine, také se mi to nelíbí. Souhlasím s ním a vyjdu ven z bytu. Na chodbě se opřu o zeď. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Noha mě bolí čím dál tím víc. Chvíli tam tak zůstanu bez jediného pohybu, ale pak si řeknu, že už bych neměla návštěvu nemocnice odkládat ani o chvilku déle. U schodiště se ještě otočím a zadívám se na zavřené dveře. Pořád cítím tu ďábelskou auru.