Park Tytania

Přemýšlí jestli ji budit nebo ne. Nakonec se čelem k ní tiše sedne a pozoruje ji. Seš jako voyer. Ale brzy tu myšlenku zahodí za hlavu, položí si bradu do dlaní, hledí na ni a přemýšlí o tom, jestli má udělat TU VĚC nebo ne.

Zasměje se ze spaní "Nech toho" řekne laškovně, ale stále spí.

Trhne sebou. Ona nespí? s nakrčeným obočím ji pozoruje. Nebo mluví ze spaní?

Po chvíli se překulí, když otevře oči přes trávu vidí že vedle ní někdo sedí Kdo to je? Vyškrábe se a rukama opřená o zem se dívá kdo že to vlastně naproti ní sedí Prohrábne vsé rudé kadeře a opět zamžourá očima. "Niiyo?" usměje se "Niiyo to jsi ty" zasměje se pomalu se dopalzí až k němu a obejme ho. "Ty mě tu takhle sleduješ jo!?" Podívám se na něj.

"Já jenom šel kolem." usměje se a vlepí ji pusu na tvář. "Co se ti zdálo? Mluvila jsi ze spaní."

Vyjeveně se na něj podívám "Vážně jsem mluvila ze spaní?" Koukne se kolem, protože to mohl slyšet někdo jiný než on, naštěstí tam nikdo poblíž není tak aby jí slyšel "Nó zdálo se mi " otočím se od něj nohy si dám k tělu "o jednom moc krásným chlapovi, s velice velice dlouhými vlasy, vypracovaným tělem, a..." otočí se zpět k němu rychle a podpírám se rukama opět o zem "měli jsme spolu velice VÁÁÁÁŠNIVÝ sex!" Vytřeštím na něj oči a zasměji se.

Kouká na ni jak vyoraná myš s totálním 'what the fuck?!' výrazem. "E?"

"Co E??" řeknu trošku posměšně "ptal jsi se co se mi zdálo" Odpovím mu čistě bez úmyslů. "Tak jsem ti odpověděla" přisune se k němu blíže.

"Ehm... aha." pořád se tváří dost vyjukaně. Kousne se do rtu. Těká ji pohledem po obličeji. Nakonec si vybere jednu pihu na kterou upře pohled, aby jí nemusel koukat do očí nebo na rty.

"Nějakej nervózní né?" Řeknu mu sebevědomě.

Zamračí se na ni. "Ani ne. Spíš... překvapen?"

"Z čeho?" řeknu "Z toho že jsem tu tak spala, nebo že jsem měla sen o chlapovi ?" uculím se.

"Ehm... z toho druhého?" Ale noták vole, dyť ty věčně přemejšlích o jiných babách, proč by nemohla i ona?

"Vadí ti to?" Řeknu mu překvapeně zase já, pohladím ho po tváři.

"Chrmch..." zabručí neurčitě. "Ehm, jestli to byl jen sen... tak asi ne... řekl bych." sice to z něj leze jak z chlupatý deky, ale nakonec vypudí alespoň jakousi větu.

"To víš že to byl jen sen, i když ... nó, možnáá, kdyby... " nedořeknu "tak asi jo" zamumlám rychle a zasměji se čekám jak bude reagovat.

Kouká na ni. Několikrát zamrká. Asi jsem to nepochopil. "Jak to myslíš? Teda nepochopil jsem tvou větu"

"No říkám, že kdyby se takový chlap naskytl tak do něj jdu" řeknu narovinu a zároveň ironicky stále se usmívám.

"Aha..." snaží se vypadat vyrovnaně, přesto se mu však v obličeji přežene několik výrazů: zaskočení, smutek, vztek. Potom na ni zůstane koukat naprosto bez výrazu. Pomohla ses mi rozhodnout...

"Snad si nemyslíš, že to myslím vážně?" Přisunu se k němu blíže. "Přece jsem ti něco řekla" dívám se mu do očí "a myslím to vážně!" Zvážním, po tom co se mu v obličeji objeví prazvláštní výraz.

Stočí pohled jinam. "Nevím. Už jsem řekl že se v tobě nevyznám." Jéžiší, ty mi to moc neusnadňuješ holka...

"Jak nevyznáš?" Zeptám se nechápavě "Mám tě moc ráda Niiyo, záleží mi na tobě a vždy když budeš potřebovat podám ti pomocnou ruku" teď se na nej nechápavě kouknu Bože to jsem to snad neřekla dost ironicky! Že začne říkat takové hlouposti! "To spíš já nevím co si mám myslet, myslela jsem, že to bereš jako srandu se mnou, a né takhle vážně"(myslím to s tím chlapem) trošku se od něj pootočím a koukám na cestu kde chodí lidi. "Jenže ty asi ani nevíš co ti říkám, když si to nepamatuješ, podle toho že nevíš" utrhne si kousek trávy prokluzuje jí mezi prsty a zase se cítí pod psa.

"Já..." chvilku tam sedí s otevřenou pusou. "Promiň... zase." Opravdu neví co by měl říct. "Pamatuju si, co mi říkáš, jenže... já nevím... jak to myslíš. A jakou ta slova mají trvanlivost." Mluvíš o tom jak o prošlým jogurtu, vole... Vlastně ani sám neví jak ji bere. Chtěl by ji jenom využít a odhodit, jenže... Vadí ji, že ji beru vážně? Nebo ji vadí že ji neberu vážně?

"Mají trvanlivost!?" Otočím se zase k němu. "Má slova jsou pravdivá od srdce, jenže to ty asi nevidíš!" V očích se mi zalesknou slzy. "Vlastně myslím si že mě chceš jen do postele a odhodit jako kus hadru! Proto to nevidíš" sklopím hlavu. Mám chuť odejít vůbec se s ním po tomhle všem nebavit. Jenže .. nejde to.

Několikrát se nadechne, aby něco řekl, ale vždycky mu slova uvíznou na jazyku. "Em..... em..." Potom se znova zamračí. "Kdybych tě chtěl jenom do postele tak už to dávno udělám."