Park Tytania

Rozhodne se dělat, že si ničeho nevšiml, ale raději to vezme ke svému místu s oklikou. Tak si říkám... je vůbec dobrý nápad to zakopat? Třeba to někdo najde... To by mohlo mít katastrofální následky.

Když Niiya změní směr, oddychnu si. Tak pro tentokrát jsem se přímé konfrontaci vyhnula. Ale jeho chování mi přijde trochu zvláštní. Jako kdyby nechtěl, aby ho někdo viděl, když nese... Vlastně ani nevím co. Najednou mě přepadne hrozná zvědavost. Chvíli váhám. Vím, že to není správné, ale... Jindy bych to neudělala, jenže v nastalé situaci mi to třeba pomůže rozhodnout se, jak bych s ním měla jednat dál. Udělám pár rychlejších kroků, abych ho neztratila z dohledu. Pak se ale zarazím. Nechci aby si mě všiml a přistihl mě, že ho špehuji. Skousnu si spodní ret a přemýšlím co udělat dál. Kenshine, bež. Řeknu mu jen a během pár vteřin už po trávě za Niiyou běží malá veverka. Já zůstávám na místě a vše sleduji přes naše spojení.

Dojde až na okraj parku a sedne si ke stromu. Podlouhlou věc si položí na klín. Hledí do prázdna a bezmyšlenkovitě to pohladí. Když si uvědomí, co dělá rychle ucukne rukou. Pff... rodinný dědictví. Jako bych o ně stál. Pomalu to vybalí z pytle a položí dlouho sametovou věc na zem. Zhluboka se nadechne a pomalu to vybalí ze sametového obalu. Na zem položí dvě katany s pravým japonským prokládaným ostřím. Čepel obou mečů je zbarvená červeně a je na nich něco vyryto, avšak už to nejde pořádně přečíst. Co je však na nich nejzajímavější, jsou jakoby obalené v temné duchovní... lépe řečeno démonské energii. Vezme každý meč do jedné ruky a cítí jak se do něj energie vlévá. Sleduje svoje ruce, ve kterých meče třímá. Od dlaní, směrem nahorů k loktům mu začne z kůže vystupovat černé tetování, jakoby složité ornamenty protkané japonským písmem. Cítí tu sílu. Ne, to nemůžeš... uvědomí si, rychle meče odhodí a zase je zabalí do sametu.

Kenshin sleduje Niiyu až na úplný okraj parku. Vyleze na strom a dál pozoruje vše, co dělá. Když začne tu věc vybalovat, zatajím dech. Z pytle vyndá nějaké dva podlouhlé předměty. Vzápětí si uvědomím, že jde o katany. Překvapeně zamrkám. Ještě nikdy jsem žádné takové neviděla. Červené ostří není zrovna obvyklé. Pomyslím si. Kenshin si také povšimne, že je na nich vyrytý nějaký nápis, ale z takové výšky nedokáže přečíst, co je na nich napsáno. Jakmile se mečů Niiya dotkne, srst veverky se celá zježí. Trochu prskla a zaryla drápky do kůry stromu. Přes svého ducha jsem cítila jaká temná energie ze zbraní vychází. Rozpoznám v ní démonskou energii. S vytřeštěnýma očima zírám přes sebe, ale přitom vůbec nevidím, co se tam nachází. Prostřednictvím Kenshina užasle sleduji, jak ji Niiya nasává do sebe. Co to má sakra být? Pomyslím si, když se mu na pažích začnou objevovat černé ornamenty. V tom se mi vybaví slova Elysión. "Její jméno je Kamiya Kobayashi, někteří ji znají jako Akame no Akuma - červenooký démon." Zatmí se mi před očima. Jeho matce se přezdívalo červenooký démon. Její dingo zabil jednoho z mých rodičů... Vážně může být náhoda, že teď Niiya třímá v rukou katany s červeným ostřím, ze kterých vychází démonská energie? Po tom co mi řekla Viv, jsem myslela, že byl jen další obětí své ďábelské matky, ale teď to vypadá, že pokračuje v jejím odkazu. Ovládne mě silný a neovladatelný vztek. Vůbec nevnímám, co se děje dál. Už se dál nedívám skrz Kenshinovi oči. Vidím jen svou mrtvou matku, jak leží v tratolišti krve. Rozběhnu se směrem k Niiyovi.

Z přísunu ďábelské energie má stále trochu zostřené smysly, takže slyší nějaký šelest. Něco k němu běží... nebo někdo. Postaví se a schová katany v sametu za záda a otočí se čelem k tomu zvuku. Já věděl že to mám nechat ležet ve skříni...

Již z dálky vidím, jak Niiya vstane a schová své zbraně. Raději je zase vytáhni, ať se máš čím bránit. Pomyslím si rozzlobeně. Smykem se před ním zastavím a popadám dech. Natáhnu ruku a v ní se mi objeví veliký meč. Dvakrát s ním prudce švihnu ve vzduchu a pak ho namířím na Niiyu. Vzteky se celá třesu a srdce mi prudce buší. Kdybych od něj nechtěla pár odpovědí, už by tu ležel mrtvý. Upřeně na něj hledím. "Vysvětli to." Zavrčím na něj a tvář mi zkřiví hněv.

"Eheheee..." nervozně se zasměje a poškrábe se ve vlasech. "Já jsem tady jenom na houbách." řekne a zarputile čumí na zem, jakoby hledal houby. Doufám, že nic neviděla. Vypadá dost naštvaně.

Můj vztek se stále stupňuje. "Nelži mi!" Zařvu na něj. Postoupím o pár kroků blíž k němu a špičku meče mu přiložím ke krku. Zlostně na něj hledím a zatínám zuby.

Okey okey, tohle začíná být vážné... "Ehm, dobře. Co bys řekla na skupinovou terapii?" opatrně o krok ustoupí. Máš v rukách moc, copak ji nechceš použít? ozve se mu v hlavě hlas. Zatřepe hlavou, jako by tak mohl ten hlas vytřepnout. "Hele, nevím co ti přelítlo přes nos, ale já jsem v tom nevinně." snaží se ji uklidnit.

"Nevinně?" Zavřísknu a hlas se mi o oktávu zvýší. Myslela jsem, že jsi, ale mýlila jsem se. Začínám být hysterická. Sevřu meč pevněji. "Tak proč máš sakra katany plné démonické energie?" Řvu na něj jako smyslů zbavená a ve volné ruce si začnu vytvářet modro-bílý blesk.

"Ehm... dárek?" zhluboka se nadechne a rozkročí se. "A pokud na mě hodláš ječet jak nějaká hysterická kráva tak ti rovnou říkám - jdi do prdele, nejsem na tebe zvědavý." vyjede po ní. Stále drží katany k ruce za zády, ale cítí jak v přítomnosti tolika hněvu "ožívají". Měl bych se rychle zdejchnout, nebo to bude fakt průser.

Jeho slova mě vytočí ještě víc. To já nejsem zvědavá na tvoje výmluvy. Pozvednu i druhou ruku a těsně kolem hlavy mu prolétne blesk, který jsem před chvíli vytvořila. "Varuji tě, nezahrávej si se mnou." Zašeptám zlostně. Ale proti své vůli musím uznat, že bych se opravdu měla uklidnit. Při boji potřebuji mít chladnou hlavu. "Dárek od Akame no Akuma?" Zeptám se posměšně. "Chci znát pravdu Niiyo. A udělám pro to všechno." Řeknu už o poznání klidnějším hlasem, i když pořád těžce oddechuji. "Pověz mi o těch katanách." Vyzvu ho a stále z něj nespouštím oči.

Naštvaně si ji změří rudýma očima. "Je mi u prdele, co chceš znát. Můj život je můj život a tobě do něj nic není." Otočí se na patě a odchází. Přitom ji však koutkem oka sleduje, aby mohl případně uhnout.

Když jdu tak domů parkem kouknu se na oblohu krááása usměji se jak ten největší ochlasta. Když mě vytrhne velice vzdálené vykřiknutí. Opět se opilecky zamotám Co to?? Hodně v dálce sleduji světlo které se proletí jako světluška Jé třeba je tam roj krásných malinkatých světlušek mohla bych si jednu vzít domů uchechtne se a zavřu jí do skleničky při těchto myšlenkách už kráčím směrem tam a dost se motám. Když dojdu o něco blíže pozoruji že je to Niiya a Hikari Ááá ti raubíři dávají si tu rande Příjdu ještě o něco blíže. To nevypadá na rande. "Ahoj co to tu děláte?" řeknu úsměvně, protože nevím co si myslet. "Cvíčíte cvičíte?? zasměji se "Tak já se k vám přidám!" Řeknu a poastavím se do svého obvyklého postoje po vzoru Hikari se zaměřím taky na Niiyu "Takže dvě na jednoho jo??"..." Zajímavé" Najednou Niiya odchází "Kam jdeš ?" řeknu mu "My nebudeme trénovat??" Zasměji se.

Když se k nám přidá Vivien, vůbec jí nevnímám. Oči dál bez jediného mrknutí upírám na Niiyu. Děje se to znovu... Pomyslím si zklamaně. Opět mi mezi prsty proklouzává šance dozvědět se něco bližšího. Zatímco můj hněv vystřídá naprosté zoufalství, Kenshin se rozhodne vzít vše do vlastních rukou. Meč se mi v ruce rozvibruje, vzápětí rozzáří a poté se vedle mě objeví bílý pes, veliký jako medvěd, který hrozivě, hrdelně vrčí. "Ne, Kenshine." Zarazím ho rukou a stoupnu si před něj. "Niiyo!" Křiknu za odcházející postavou a pomocí svého ducha k němu vyšlu myšlenku. Musím vědět o tvé matce. A o těch katanách. Prosím. V mém hlase jdou rozpoznat slzy.

Co se to sakra ?? Podívám se na Hikari která vypadá dost rozlobeně, smutně a na odcházejícího Niiyu. Svěsím ruce podél těla. A čekám co se bude dít.

Nevšímá si ani jedné, sebevědomě kráčí vpřed (i když na druhou stranu, než je ubytovna, ale kdyby se otočil, ztratila by celá situace na dramatičnosti). Když k němu Hikari vyšle svou myšlenku, jenom se zhnuseně naježí a hodí na ní zlý pohled. Cítí jak mu katany v ruce i pod sametem pulzují, ale rozhodne se toho nevšímat.

"Co se tu děje!!" Řeknu. Tahle situace se mi vůbec nelíbí.

Když zachytím Niiyův pohled, něco se ve mně zlomí. Zhroutím se na zem a nemohu vůbec dýchat. Svou reakci vůbec nechápu. Podobná zklamaní jsem přeci zažila už dřív. Možná právě proto. Začínáš ztrácet naději. Ozve se hlásek v mé hlavě. Nikdy se ke své matce nepřiblížíš. Je nenávratně pryč. Vždy jsem doufala, že když se dozvím, co se přesně stalo a pomstím se, dosáhnu smíření a budu schopná být jakýmsi duchovním způsobem znovu s ní. Ale nejspíš jsem se celý čas honila jen za pouhým stínem. Vydám jakýsi neidentifikovatelný zvuk. Vivienina slova ke mně vůbec nedoléhají. Pes znovu zavrčí a udělá jeden krok směrem, kterým odešel Niiya. Pak ale zakňučí a lehce do mě strčí čumákem. Nevnímám ani jeho. To ho hluboce znepokojí, protože jsem ho ještě nikdy neignorovala, ať se dělo cokoliv. Velkou hlavou mě nadzvedne ze země a po svém krku mě nechá sklouznout až na svůj hřbet. Mé pohyby jsou vláčné, jsem jako hadrová panenka. Hadrová panenka ztracená ve svém vlastním světě, který celý tvoří hluboký oceán zoufalství. Pes žalostně zavyje a rozeběhne se směrem k ubytovně.

Když odejde postavám z dohledu i doslechu, odhodí katany na zem a řekne "Fuj" jakoby káral štěně, které se právě vyčůralo na koberec. Sedne si na zem a hypnotizuje sametový balíček. Po chvílce se pro něj znovu natáhne a položí si ho do klína. No dobře, ještě si vás chvíli nechám.

"Hi" .. "Hikari" kouknu se jejím směrem jak klesá na zem. Když jí její přítel vezme na sebe vydám se za nimi "Počkejte! Křiknu. Co to sakra je co to má znamenat!!!! Zastavím se protože stejně vím že je nedohoním. Pak se ale přeci jen rozejdu pomalým krokem a stále si v hlavě opakuji Co? Proč?

Po chvilce se vyškrábe na nohy a vydá se na ubytovnu.

Když vejdu do parku chviličku jdu pak si sednu a nakonec i lehnu do trávy pozoruji oblohu. Přemýšlím nad tím co jsem udělala, zažila a ještě zažiji. Když tam tak ležím rozpřáhnu ruce i nohy. Jako když jsem byla malá ... usměji se.

Když tam tak ležím, přepadne mě únava, schoulím se do klubíčka a lehounce usnu.

Má v plánu sebou plácnou na první travnatou plochu kterou uvidí, ale zahlédne cosi v trávě. Vydá se k tomu a vidí zakuličkovanou Vivien jak spí. Je rozkošná. Klekne si k ní.

Stále spí a určitě se jí zdá něco pěkného. ()