Park Tytania

Smutně se na Viv podívám. Opravdu mě mrzí, že jí nemohu pomoci. Sama jsem za Kenshina hrozně vděčná, takže jí dokáži dost dobře pochopit. Kotě zapřede a tentokrát olízne Viv nos. Pak se začne lísat a otírat hlavičku o její bradu. "Vždycky přeci můžeš přijít za námi, Kenshin tě určitě taky rád uvidí." Mrknu na ní povzbudivě a kotě na potvrzení mých slov zavrní. Jak ty dva tak pozoruji, v tom mě něco napadne. Ale nevím, zda bych to opravdu měla udělat. "Ehm...Viv?" Začnu opatrně. "Ulevilo by se ti alespoň trochu, kdyby jsi mohla Akaoniho obejmout? Doopravdy ho cítit?" Zeptám se jí a trochu se obávám, jak na můj dotaz bude reagovat. Navíc se mého pokusu možná nebude chtít ani zúčastnit. Nikdy dřív jsme něco podobného nezkoušeli. Ale vycítím, že Kenshin s mým nápadem souhlasí a je ochotný to udělat.

"Děkuji" řeknu oběma, to co Hikari řekne mě šokuje vyvede z míry mám snad i pocit že omdlím, ale nakonec to ustojím "To- to by šlo??" řeknu s třesoucí se bradou a přes slzy na Hikari ani nevidím.

"Šlo." Přikývnu a věnuji jí široký úsměv. Poté rozradostněně vyskočím na nohy. Alespoň něco pro ní mohu udělat. Jenže vzápětí se trochu zarazím. "Musím tě ale varovat." Sdělím jí ponurým hlasem. "Bude to asi dost nepříjemné a možná to bude i bolet. I přes to jsi ochotná do toho jít?" Zeptám se jí, i když vím, že by udělala cokoliv. Avšak i přesto se musím ujistit a slyšet to přímo od ní.

"Ano jdu do toho bolest mi nevadí!" Řeknu celkem hlasitě s pevným důrazem v hlase.

Povzdechnu si. Myslela jsem si to, ale stejně nechci, aby Viv zbytečně trpěla. I když mi Kenshin slíbil, že bude co nejjemnější, přeci jen to bude zkoušet poprvé. O něčem podobném jsem slyšela jen jednou. Dotyčný člověk se z toho zbláznil. Jenže tenkrát to bylo použito se zlým úmyslem. Ale i tak je to dost invazivní. Přemítám v duchu. Poslední dobou dřív mluvím, než přemýšlím. Jsem si ale jista, že to dopadne dobře. "Fajn. Tak teď zavři oči a co nejvíce se na Akaoniho soustřeď. Mysli na to, jak vypadá, jak mluví, jaký je. Prostě si ho co nejlépe představ." Udílím jí pokyny.

Utřu si slzy z obličeje a pozoruji a naslouchám Hikari "Ano dobře" řeknu a začnu si představovat mého přítele tmavý typ, vysoký, svalnatý, hnědé až rudé oči upřímné vlídné s pochopením, tmavě rudé dlouhé vlasy po ramena, mužný ale přitom jemný hlas. Jeho tvář je plná ostrých rysů. Vyspělí, milí chytrý. Oblečen do černé košile s krátkými rukávy, Volné kalhoty tmavě modré barvy. Šťastně se usmívám.

Pozoruji Viv, jak se jí v obličeji místo zoufalství zračí štěstí. Za to to stojí. Usměji se taky. Nechám ji ještě chvilku soustředit se, aby byl Akaoniho obraz, který si představuje, přesný a úplný. "Kenshine." Vyzvu ho po chvíli a kývnu hlavou. Kotě následně zmizí. Malý okamžik se nic neděje. Pak se ale kolem její hlavy začne objevovat a šířit stříbřitá mlha. "Nepřestávej na něj myslet, ať se děje cokoliv." Řeknu Viv tichým hlasem, abych jí příliš nerušila. Přes Kenshina vnímám co se děje. Raději ho kontroluji, abych případně zasáhla, kdyby se něco pokazilo. Začne lehce obklopovat její mysl. Poznává každý kousek, aby vše šlo snáze. Ale hlavně proto, že každý člověk má odlišnou osobnost a způsob uvažování. Pak do její mysli vstoupí. Opatrně a pomalu, aby nedošlo k žádnému poškození. Už teď to musí být dost nepříjemné. Když člověk nemá s duchem uzavřenou smlouvu, nemůže s ním komunikovat. Pro nás je to naprosto přirozené a bezproblémové, jelikož jsme naší dohodou vzájemně spojeni. Pokud se o to ale i tak někdo pokusí, může přijít o rozum a v extrémním případě také zemřít. Záleží na přístupu daného ducha. Sice je to nebezpečné, ale jsem přesvědčena, že se nic takového nestane. Kdyby něco hrozilo, ihned s tím přestaneme. Kenshin právě vnímá, vstřebává a ukládá si všechny informace, které mu Viv poskytuje. Zjednodušeně řečeno, si čte její myšlenky. Ve skutečnosti však roztahuje svou mysl v té její a nasává vše, co k přeměně potřebuje. Právě tohle je ta nejkritičtější část. Viv poté nejspíš bude mít pořádný bolehlav. Asi po deseti minutách začne mlha ustupovat a postupně se ztrácet. Když už je úplně pryč, Kenshin začne zpracovávat vše, co se dozvěděl. Po chvíli se přímo před ní, objeví usmívající se snědý muž s delšími rudými vlasy, který je oblečen v tmavých barvách. Tak tohle je tedy ten její imaginární přítel. Zvědavě si ho prohlížím. "Už můžeš otevřít oči Viv." Vyzvu jí s úsměvem a těším se na to, jak se bude tvářit. Zároveň si také oddechnu, že vše šlo poměrně dobře.

Vůbec nevím co čekat jsem dost nervózní, ale jsem štěstím bez sebe. "Ano" odpovím Hikari abych jí ujistila že obraz je přesný, ostrý prostě takový jakého ho vidím já ve své mysli. Nejprve cítím tlak, svrbění v hlavě, jako by jsem měla otevřenou hlavu a někdo mi do ní násilím koukal, ale předpokládám,že bych se bránit neměla proto se uvolním a stále před sebou mám představu Akaoniho. Čím více se pokouší nahlédnout do mých myšlenek tím víc to bolí obličej křivým v bolesti, ale i tak se držím má touha je silnější než bolest. Když cítím že pomalu ustupuje zavrávorám. Necítím se nejlépe, poté co mě Hikari vyzve abych otevřela oči, snad se mi ani nechce, bojím se, pak přece jen opatrně oči otevřu nejdříve vidím mlhu poté se mi obraz začne zaostřovat čím dál víc a víc. Když mám oči plně otevřené se zatajeným dechem se dívám před sebe vypadám nejspíš jako bych viděla něco, něco chci říct neuvěřitelného, ale ono, on je uvěřitelný je skutečný jak jen může něco skutečného být. V první chvíli vůbec nevím co dělat. Proto tam jen stojím dívám se mu do krásných očí, přitom do těch mých se opět vlévají slzy. "Akaoni" vydechnu, natáhnu k němu ruku a pomalí krokem se blížím k němu, zase cítím jak mě brní brada, po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy. Když dojdu k němu dotknu se ho na hrudi. Cítím v sobě neuvěřitelné štěstí. Srdce mám až v krku a nemohu vydat ani hlásku.

Jsem opravdu moc ráda, že se vše povedlo, jak mělo a Viv je tak moc šťastná. Poodejdu o pár kroků dál, aby měli alespoň nějaké to soukromí.

Akaoni se zatím vpíjí svýma očima do těch její. Chvíli zůstane nehybně stát a pak Viv obejme a pevně stiskne. "Neplač, Chisana." Zašeptá jí do ucha.

Skoro se ani nemohu nadechnout, když mi řekne jménem kterým mě oslovoval vždy když mi bylo smutno nebo jsem potřebovala oporu, vypadá to jako bych lapala po dechu. Jeho obejmutí ve mě zesílí pocit úžasu až z toho začnu hystericky brečet. "Jsem tak ráda.." "já" nemohu najít slov "že jsi tu u mě že cítím tvůj dotek tebe celého nejsi jen v mých představách, tak dlouho jsem toužila po tom tě doopravdy spatřit celé mé dětství, mé dospívání" ach "krásně voníš" stisknu ho neuvěřitelně pevně, ale přitom jemně. Když se podívám zpět do jeho očí jako bych se v nich ztrácela. Ani nevím jestli s ním můžu komunikovat, tak jako v mých představách. "Jak se máš?" Zasměji se protože nic hloupější mě napadnou nemohlo.

Sednu si do trávy a zadívám se jejich směrem. Viv vypadá že neví, jestli se má smát nebo plakat. Znovu zauvažuji, zda jsem udělala dobře. Ale chtěla jsem jí udělat radost a také jí vše vynahradit. Prohrábnu si rukou vlasy a odvrátím se od nich.

Akaoni stojí a dívá se s úsměvem na Viv, zatímco jí pevně drží v náruči. "Mám se dobře, když jsem s tebou." Odpoví jí zastřeným hlasem. Zvedne ruku a pohladí ji po tváři. "Buď na sebe opatrnější." Nabádá ji, když očima přejede po jejích zraněních z poslední bitvy, která jsou ještě poměrně patrná.

"Chtěla jsem dobrodružství mám ho mít přece" povím mu s úsměvem "řídím se tvou radou najít si přátelé" zasměji se, protože takovým způsobem si hledat nové přátelé by napadlo vážně jen mě "i když nad tebe není" dodám a zamuchlám svůj obličej do jeho hrudi

Dál jen tak sedím a mám radost i za Viv. Pozoruji jak si pár metrů odtud hraje několik dětí. Úplně se od svého ducha izoluji, abych je nijak nevyrušovala. Myslím že v této chvíli nemám právo je nestoudně odposlouchávat. Viv konečně plní její sen. Usměji se spokojeně. Také jsme ještě předtím uzavřeli s Kenshinem dohodu, že se se mnou nepodělí o nic, co se mezi nimi bude odehrávat a všechny vzpomínky které se budou týkat této chvíle zasune hluboko do své mysli, kam nebudu mít přístup. Není to moje věc a Viv si zaslouží mít soukromí.

"Své dobrodružství si měj, ale to ještě neznamená, že na sebe nemůžeš dát alespoň trochu pozor. Mám o tebe strach." Políbí Viv na čelo. "Je dobře, že to zkoušíš. Potřebuješ skutečné přátele." Souhlasně přikývne a zaboří obličej do jejich vlasů. Poté jí k sobě přitiskne o něco víc.

Zhluboka se nadechnu, když si vzpomenu na Hikari za tohle jí budu neuvěřitelně vděčná tohle pro mě nikdy nikdo neudělal. "Je to pro mě krásná chvíle" avšak pocítím smutek a žal ve svém srdci, když si uvědomím, že zmizí možná bych to déle neměla protahovat v podstatě můj cíl být s Akaonim doopravdy se uskutečnil, ale pořád, to že stejně odejde, mě bolí. Přesto že teď mě mačká v náručí, mluví na mě vnímám to co mi říká každičkým svým kouskem ucha, pořád to není tak jak bych chtěla aby to bylo aby byl stále se mnou je Hikariin nevrátím jí ho!!zasměji se. Pak zvážním. Čelem opřená o hruď se koukám na zem přemýšlím co bych mu měla ještě říct. "Akaoni.." podívám se mu do očí "vím, že to byla krátká chvíle na to že jsem po tom toužila tak moc, ale nesnesu ten pocit, že mi odejdeš bude lepší, když to nebudeme déle protahovat, vždy na tebe budu myslet, a doufám, že se mi nikdy z mé paměti nevytratíš, ale chci aby jsi se vrátil k Hikari" řeknu po té emocionálně vypjaté situaci dost vyrovnaným hlasem, až se sama sebe leknu a zaskočí mě to.

Po nějaké době vstanu a začnu se procházet okolo. Brzy najdu příhodné místo. Nikdo není poblíž, ale zároveň mám pořád na dohled ty dva. V rukou si tvořím malé blesky, které vypouštím kus od sebe a zkouším je ovládat a navigovat různými směry.

Akaoni si povzdechne, pustí Viv a odstoupí od ní. Avšak pořád jí drží za ruku. "Vím, jak to myslíš. Také je to pro mě těžké, ale chci udělat to, co je pro tebe nejlepší." Smutně se na ní usměje. Pár minut zůstane jen tak nehybně stát na místě. Přitom se celou dobu dívá do jejích očí. Cítí, jak se propast mezi nimi zvětšuje. Je plný hluboké lítosti, ale zároveň také štěstí, že si Vivien konečně našla skutečné přátele, na které se může spolehnout a kteří se o ní postarají až on bude pryč. "Navždy zůstaneš v mém srdci a v mých myšlenkách Viv." Nakonec neodolá a ještě se k ní nakloní, aby jí mohl znovu políbit, tentokrát na tvář. "Žij, jak nejlépe umíš. Sbohem Chisana." Rozloučí se tak tichým hlasem, že jeho poslední slova jsou téměř neslyšná. Jemně vyprostí svou ruku z té její a naposledy se na ní usměje. Pak se začne pomalu rozplývat, až zmizí docela.

Poslouchá ho ví že je čas se rozloučit drží ho pevně za ruku na malou chvíli ho ani nechce pustit aby šel, pak sevření o něco povolí. Polibek na tvář jí rozladí cítí bolest, nechce aby šel celá se klepe né musí jít! Kárám se v duchu protože jsem si myslela, že jsem na to připravená, ale nejsem. "Sbohem Aki" rozloučí se s ním se slzami v očích a když je pryč klesne na zem. Dlaněmi se zapře trávu. Najednou skrz ní projede neuvěřitelný vztek doprovázený s bolestí na duši, který sama nechápe. Své dlaně teď položí na obličej a tiše pláče.

Náhle znovu ucítím Kenshinovu přítomnost. Tak jak to šlo? Zeptám se ho a ucítím smutek a znepokojení. Ohlédnu se na místo, kde je Viv. Uvidím jí zhroucenou na zemi. Ach bože. Rychle ukončím své kouzlo a rozběhnu se k ní. Padnu na kolena hned vedle a obejmu jí. "Promiň Viv, vůbec jsem to neměla navrhovat." Zavrtím nešťastně hlavou. Hladím jí po vlasech a lituji svého rozhodnutí. Chtěla jsem, aby jsi byla šťastná a ne plná žalu. Ale mělo mě napadnout, že to tím akorát zhorším. Příště laskavě přemýšlej Hikari. Osopím se sama na sebe rozzlobeně.

Vydechnu když ucítím že je u mě Hikari. "To- to je v pohodě, budu v pohodě" pokusím se na ní podívat bezstarostně i když ten pohled by se dal vylíčit spíš jako pohled zoufalce, chytnu se za hlavu "Jen je mi trošku špatně a bolí mě hlava byl to náročný den měla bych jít domů" Zvednu se ze studené země ani do hospody nepůjdu jak jsem prvně plánovala po takové situaci bych se jisto jistě mohla zbláznit kdybych do sebe klopila alkohol Z ničeho nic se vrhnu k Hikari a obejmu jí "Děkuji ti jsem ti za tohle neskutečně vděčná!!" Můj hlas zní už aspoň trošku vyrovnaně.

Ustaraně jí sleduji. Opravdu nevypadá moc dobře. "Omlouvám se. Za tu bolest hlavy taky mohu já. Ale zítra už by ti mělo být líp." Řeknu jí zoufalým hlasem. Takhle jsem to opravdu nechtěla. Všechno je to špatně. Neměla jsem to dělat. Najednou se na mě Viv vrhne. Nejdřív myslím, že vzteky, za to, co jsem jí provedla. Pak jí ale zaraženě oplatím objetí. "Nemáš vůbec zač." Řeknu jí a myslím to doslova. "Vlastně by jsi mi vůbec děkovat neměla. Chtěla jsem ti pomoct a ne..." Ani větu nedokončím a zahanbeně se od ní odvrátím. "Nechceš doprovodit domů?" Nabídnu jí, protože jí nechci nechávat o samotě, dokud nebude v bezpečí svého pokoje, když je v takovém stavu.

Usměji se na Hikari co nejvíc to v tento moment jde abych jí utvrdila, že jsem opravdu moc vděčná za to co pro mě udělala "Určitě to bude zítra lepší" mrknu krapet zpomaleně "Děkovat je za co a byla bych ráda kdyby jsi mě doprovodila." Řeknu nakonec zase pevným hlasem.

Úsměv Viv mě nijak neupokojí. Moc dobře vím, že se snaží být silná kvůli mě, abych si o ní nedělala starosti. Jenže já na ní vidím, jak moc jí to zlomilo. Omluvně se na ní usměji. "Tak pojď." Chytnu jí za ruku a pomalu s ní vyrazím k ubytovně. Každou chvilku po ní úzkostlivě pokukuji.

Jde parkem a tu věc v pytli drží na délku paže před sebou, jako by se toho štítil. Míří až k nejzádnější části parku, kde nikdo nechodí.

Jelikož už se na pokoji celkem nudím, vydám se do parku. Možná potkám Viv a vyptám se jí, jestli už je jí o něco lépe. Poslední dobou jsem tady skoro pořád. Tak si zase zatrénuji. Uvažuji, zatímco procházím parkem a při tom ani nevnímám, kam přesně jdu. Začíná to být jako posedlost. Ale lépe ovládat svá kouzla mi neuškodí. Naopak.

Jde parkem s oním dlouhým tenkým předmětem v pytli před sebou a dálce zahlédne šedé... ehm, teda stříbrné vlasy. Přistižen při činu.

Pořád jen bezcílně brouzdám parkem a nakonec si řeknu, že bych si znovu mohla vyzkoušet své nové kouzlo. Zvednu hlavu, abych si vybrala nějaké příhodné místo. Před sebou zahlédnu nějakou postavu. Zaostřím a rozpoznám v ní... Niiya. Okamžitě se zastavím na místě a jen hledím před sebe. Zrovna jeho jsem taky potkat nechtěla. Ruce se mi začnou mírně třást. Zatímco na něj zírám, všimnu si, že s sebou táhne nějaký pytel. Co v něm asi má? Napadne mě a dál stojím bez jakéhokoliv pohybu. Soustřeď se. Napomenu se. Právě teď nastala chvíle, aby se musíš rozhodnout.