Park Tytania

Když dojdu do části parku který už znám velice dobře uvidím Hikari vypadá to, že něco zkouší ? Zastavím se a chvíli jí pozoruji, že by měla nové kouzlo ?? pořád tam stojím a nevím jestli za ní jít včéra mi vůbec neodpověděla proč se ptala na Niiyovu rodinu! Vzpomenu si možná mi to dneska řekne, proto jdu jejím směrem. "Ahoj Hikari" pozdravím jí když jsem u ní už celkem blízko "co pak tu děláš?" usměji se.

Ohlédnu se za hlasem, který mě vyruší ze soustředění. "Ahoj Viv." Usměji se na ní. "Jen se tak trochu cvičím." Zodpovím její otázku a znovu se opřu o strom. Ulomím si malou větvičku a otrhávám postupně všechny lístky.

"Cvičíš? Ale koukám, že je to jiné kouzlo než co jsem u tebe viděla? Máš nové? Nechceš pomoct?" Nabídnu se jí, když vidím že se pokouší připravit si větvičku na to své kouzlo.

Rozpačitě se na ní podívám. "Ano, mám také nové kouzlo. Včera jsem ti o tom zapomněla říct." Omlouvám se jí. Myslela jsem totiž na úplně jiné věci. Dodám ještě v duchu. Následuje chvilka ticha, kdy přemýšlím o nabídce Viv. "To jsi moc hodná, ale vůbec mě nenapadá, jak by jsi mi mohla pomoci." Pokrčím rameny a poškrábu se na hlavě. "Ale možná by jsi mi mohla předvést to své." Navrhnu jí s nadějí v hlase, protože jsem opravdu zvědavá, co dalšího ještě s vodou umí.

"To nevadí" řeknu jí útěšně. "No"odmlčím se "dobře, ale moc jsem ho nezkoušela" zastydím se. Sednu si na bobek podepřu si hlavu o kolena ruku dám nad trávu a zašeptám "Mizu o hiku" voda se opět začne šplhat z půdy po trsech trávy nahoru do mé ruky teď to svrbění vydržím o něco déle, takže Tráva je úplně žlutá a půda naprosto vysušená. "Svrbííí!" zaúpím, když vstanu a škrábu se na dlaních.

Ohromeně sleduji, jak Viv vytahuje z trávy a půdy veškerou vláhu. "Teda, to je vážně skvělé kouzlo." Pochválím ji obdivně. Dál si v prstech pohrávám s klacíkem. Pak mě něco napadne. "A můžeš to použít i na živé tvory?" Zeptám se jí a čekám, co mi odpoví.

Dost mě její otázka zaskočí "No-ano mohu, ale nevím jestli to kouzlo je tak účinné, když ho mám chvíli, ještě jsem to na nikom živém nezkoušela" odpovím jí zmateně.

Přikývnu. Její odpověď mě nepřekvapila. Bylo mi už od začátku jasné, že by takovéhle kouzlo nikdy nezkoušela na nevinném zvířeti nebo dokonce člověku. Ale proti nepříteli to musí být strašlivý způsob boje. Opravdu nehezká smrt. Pomyslím si, když si představím, jak by taková dehydratace fungovala. Chvíli si prohlížím klacek ve svých rukou, ale pak ho upustím. Myslím, že jsem to nové kouzlo už docela ovládla. Všimnu si, že Viv je mou otázkou trochu rozhozená. Poslední dobou se to stává až moc často. Uvědomím si náhle. Usměji se na ní, abych jí trochu uklidnila. "Jak se vůbec má Akaoni?" Zeptám se, abych jí přivedla na jiné myšlenky.

"Akaoni" chvíli přemýšlím jestli jsem jí o něm říkala "Ah" zasměji se když si vzpomenu "ano ano má se dobře, je doma dneska se mu ven vůbec nechtělo někdy je hrozně líný a prosedí doma celý dny" odpovím se smíchem "Někdy si přeji aby byl skutečný a né jen v mé hlavě" sklesle odpovím, pak si vzpomenu na Niiyu "proč " zarazím se a nevím zdali se jí mám ptát "proč jsi se mě včéra ptala na Niiyovu rodinu? Říkala jsi že jen tak, ale myslím, že jen tak to nebylo" zamyslím se " vzhledem k tomu, jak jsi se chovala předminule obzvlášť, k Niiyovi když jsme se viděli poprvé po té výpravě do Edenu asi to s polu souvisí? Nebo se mýlím?" řeknu vyčerpávající, zvědavě položenou větu.

Poslouchám Viv, jak vypráví o svém imaginárním příteli. V obličeji se jí střídají různé výrazy. Když nakonec posmutní, chci jí trochu povzbudit. "Ale alespoň je takový, jakého si ho přeješ." Snažím se jí ukázat i tu druhou, lepší stránku. Když se začne vyptávat na mé chování vůči Niiyovi, vyděsím se. Doufala jsem, že na to zapomene. Teprve teď si uvědomuji, jak naivní takové očekávání ode mě bylo. Vypadá to, že jí vyhýbavé odpovědi stačit nebudou. Ale nechci lhát. "No..." Váhám, co odpovědět. "Nemýlíš se." Potvrdím její domněnku. "Ale nemohu ti to říct, promiň. Nepochopila by jsi to." Zavrtím nešťastně hlavou a doufám, že jí tím neurazím.

Smutně se na ní podívám "V podstatě je to opak mě, je oproti mě dospělí, většinou se na věci kouká, také z druhé strany, ale občas mi příjde že ho ztrácím poslední dobou je jiný, už ho v hlavě nemám tolik jako dřív, kolikrát na něj úplně zapomenu nebo když se objeví nevidím jeho rysy tak ostře což mě štve nechci o něj přijít"
odmlčím se "Proč si myslíš že bych to nepochopila? Nejspíš je to dost důležité? A možná je to tedy důležitá informace i pro mě?" I když co můžu vědět. Neměla bych se tak vyptávat jenže nesnáším když mi někdo něco řene a pak mi o tom neřekne víc co si pak mám myslet. Řeknu si.

To, co mi říká, zní logicky. Vytvořila si ho takového, jaká by chtěla být právě ona sama. Svůj názor ale raději neřeknu nahlas. "Chápu tě, také bych nechtěla přijít o svého kamaráda." Soucítím s ní, když pomyslím na Kenshina. "Ale možná se to děje, protože je čas, najít si skutečné přátelé." Mrknu na ní s úsměvem. Ten mi z tváře ale zase rychle zmizí. Vůbec nevím, jak jí mám odpovědět. Svěřit se jí nemohu. Na to si je s Niiyou až moc blízká. Povzdechnu si a zkouším jí ještě jednou přesvědčit, ať to nechá být. "Věř mi, kdyby jsi věděla o co jde, nechtěla by jsi to vědět." Nasadím nefalšovaný žalostný výraz. Pak zavrtám oči do země. Původně jsem se jí na to vůbec nechtěla ptát, ale musím se ujistit ve svém předpokladu. Potřebuji nejprve zjistit všechna dostupná fakta a až pak se rozhodnu co dál. "Kdyby sis mohla z cechu vybrat jednoho jediného člověka, kterému projevíš svou loajálnost, kdo by to byl?" Zeptám se jí tak tichým hlasem, že si vůbec nejsem jistá, zda mě slyšela. Po všech těch podivných otázkách, které jsem jí položila, si o mně musí myslet, že jsem blázen.

"Přijít o svého kamaráda? Ty máš podobného kamaráda jako já?" řeknu zaskočeně a smířím se s tím že mi to neřekne "Dobře, ale stejně nad tím budu přemýšlet" poškádlím jí vlastně mi to vážné nedá spát "Jak to myslíš koho bych si vybrala?" Tohle už nechápu vůbec. Být oddána, věrná upřímná někomu z cechu. Nad tím jsem nepřemýšlela. "No vlastně chápu jak to myslíš, ale nevím jak ti mám odpovědět. Neznám tu tolik lidí na to abych to ještě mohla 100 procentně určit, ale tím že jsem s Niiyou v poslední době strávila dost času si myslím, že jsme si o něco blíž než s kýmkoliv jiným, každopádně upřímná, čestná chci být ke každému z cechu i když občas to může být dost těžké"

Přesně jak jsem si myslela. Pokud bych přeci jen zaútočila na Niiyu, přišla bych o její přátelství. To mě opravdu zamrzí. Sednu si pod strom, protože už mě nebaví celou dobu jenom stát a sklopím hlavu. Uškubnu stéblo trávy a obtáčím si ho kolem prstu. Brzo toho ale nechám. Celou dobu mlčím. Viv mám opravdu ráda. Stala se důležitou osobou v mém životě a tak bych jí nerada zranila tím, že ublížím někomu s kým se tak sblížila. A obzvláště bych nechtěla, aby mě nenáviděla. Ovšem pokud chci opravdu dosáhnout své pomsty... Zatřesu hlavou, abych podobné myšlenky zahnala. Pak se na ní pokusím usmát, ale spíš z toho vzejde jen nějaký škleb. Nakonec se rozhodnu, že když jí nemohu prozradit to, co jí tak moc zajímá, mohu jí alespoň říct o Kenshinovi. Taková malá kompenzace, která jí snad potěší. "Ano, mám také někoho takového." Řeknu neurčitě a stručně, protože se mi zrovna teď nechce moc mluvit.

"Řekla jsem snad něco špatně??" když vidím že je Hikari tak dlouho zticha. Porozhlédnu se po okolí. Už se stmívá. "On je také v tvé hlavě??" Opět zaujmu pozici do bobku, ale nerovnováhou sednu na zadek a vymrštím nohy "Jéé" rozesměju se vlastně dostanu spíš záchvat smíchu a dlouho nemohu přestat "Omlouvám se" řeknu na omluvu mého trapného pádu.

Pouze zavrtím hlavou, abych jí dala najevo, že nic špatného neřekla, avšak i nadále mlčím. Jen dál pozoruji stébla trávy, jak si s nimi pohrává vítr. I přes to všechno, se musím usmát, když si Viv kecne na zadek. Navzdory svému věku je jako malé rozverné a neposedné dítě. Právě díky tomu si mé sympatie získala nejvíce. Takové chování pro mě bylo něco nového i milého zároveň. U lovců vždy vládla tvrdá disciplína, protože na výchově a tréninku závisely životy. Nakonec přeci jen promluvím, protože mi přijde, že bych se jí měla svěřit alespoň s něčím. "Ne, můj kamarád je skutečný. Ale je fakt, že ho nevidíš, i když je pořád se mnou." Podám jí vysvětlující odpověď, která vlastně ale nevysvětluje vůbec nic.

Usměji se "Ach, tak, ale ty ho vidíš že?"

Usměji se na ní. "Většinou ho také nevidím, ale dokážu ho vycítit a mluvit s ním." Snažím se jí celou věc objasnit. Když ale vidím, že se i nadále tváří zmateně, rozhodnu se pro praktickou ukázku. Konec konců náš vztah je těžké vysvětlit. Bude tedy mnohem lepší, když Viv uvidí, co mám na mysli. "Kenshine, mohl by jsi prosím?" Zašeptám a nechám větu nedokončenou, protože vím, že mi rozumí i beze slov. Metr ode mě se objeví mohutný lev, který hlasitě zařve. "Kenshine! Přestaň se předvádět a děsit ostatní lidi v parku." Pokárám ho, ale nedokáži být příliš přísná. Naopak se nastalou situací docela bavím. Líbí se mi, jak je můj společník ve svých přeměnách nevyzpytatelný. Člověk se s ním nikdy nenudí. Avšak bojím se, aby příliš nevyděsil Viv. Lev zmizí a v klíně se mi místo něj objeví roztomilé kotě s velikou červenou mašlí uvázanou kolem krku. Hlasitě se rozesměji. "A co ta mašle?" Zeptám se ho a podrbu ho na bříšku. Kotě spokojeně zapřede, natočí hlavu a zadívá se na Viv. "Chce se ti zalíbit, tak takhle vyvádí. Snad tě prve moc nevystrašil." Omluvím se. Pak si uvědomím, že zjevení dvou různě velikých koček jí toho asi moc nevysvětlí. "Kenshin je můj ochranný duch. Každý z naší rodiny jednoho má. Náš klan s nimi uzavírá smlouvy už od nepaměti. Hrozně rád se proměňuje, takže nikdo nezná jeho skutečnou podobu. Dokonce ani já ne." Poslední větu řeknu s jemnou výtkou v hlase a podívám se na něj. Kotě se zatváří jako naposté neviňátko a máchne ve vzduchu packou. Protočím oči. Nikdy jsem ho k tomu nedokázala přimět a Kenshin měl vždycky ohromnou legraci z toho, jak hrozně moc zvědavá, na jeho pravý vzhled, jsem. Trochu se obávám jak bude Viv reagovat na mé malé tajemství.

Pozoruji jak Hikari šeptá skoro to neslyším, ale jsem zvědavá co se stane, dost vystrašeně se posunu po trávě, když od nás tak metr se objeví velký mohutný lev který navíc řve ztuhnu jak špalek snad mě Hikari nehodlá dát sežrat?? Nejsem schopná slova. Najednou pozoruji jak se tu z ničeho nic objeví malé kotě a lev zmizí "óo to je" dám ruce v pěsti a připlácnu je k sobě " to je úžasné, rozkošnéé" vydechnu obdivně a ta mašlička to je úplně...ve své mysli nedořeknu, koukám se na kotě které se na mě dívá "Mě se líbí" řeknu Hikari a přitom se stále dívám na kotě jsem jako fascinovaná jak tohle může dokázat, když mi Hikari řekne o smlouvě s duchy a o klanu vůbec jsem nevěděla, že mám na ní tolik otázek, ale přednější je mi ta kterou se jí chystám teď položit. A pak když řekne to že může vzít jakoukoliv proměnu. Zauvažuji. Možná by to mohlo být to co hledám? "Hikari" stále se dívám na kotě jako hypnotizovaná pak přece jen zvednu oči které vyhlížejí s nadějí co Hikari odpoví "může mít ten duch i podobu člověka? A jak často se mění? Může mít duch podobu jen jednoho ochranitele??"

Jakmile se Kenshinovi od Viv dostane slov chvály, seskočí na zem, a hrdě vypne hruď. Vypadá to dost komicky. "Už přeci nejsi žádný lev." Směji se mu. Kotě prskne, ale pak mi opět skočí do klína a stočí se do klubíčka. Podrbu ho za ušima. Těší ho, když je středem pozornosti, jelikož nemá moc možností se někomu ukazovat. Poté se ale poněkud zmateně zahledím na Viv. Čekala jsem sice, že bude mít spoustu otázek, ale ne zrovna takového rázu. Pohladím kotě a přemýšlím, co jí na to říct. "Může se měnit jak často chce. Není to nijak omezené. Pokud tedy má dost energie." Dodám ještě, když si vzpomenu na poslední boj, při kterém se vyčerpal natolik, že ho to poslalo zpět do jeho dimenze. "Zrovna Kenshin mění svou podobu hrozně rád, takže to dělá skoro pořád." Dodám ještě. Nad její další otázkou ale musím přemítat mnohem víc. Pokud vím, může se Kenshin proměnit v cokoli. "Jeho nejoblíbenější podoby jsou právě zvířecí." Pokynu rukou k chlupaté kouli, která se mi rozvaluje po nohou. Vzpomenu si, jak se přeměnil ve velikého plyšového slona, když jsem byla ještě dítě a nemohla jsem usnout, protože jsem se bála o rodiče, kteří byli někde venku na lovu. A samozřejmě se v boji mění na meč. "Také na sebe dokáže vzít podobu různých předmětů." Pokračuji ve vysvětlování. "Můj duch se sice v člověka ještě nikdy neproměnil, ale vím, že by mohl, kdyby chtěl." Prozradím jí. Při jedné z našich misí, jsem totiž viděla svého otce, jak použil jednu neobvyklou metodu boje. Jeho duch tehdy na sebe vzal otcovu podobu, aby zmátli svého soupeře. "Proč se vlastně ptáš?" Zajímám se tentokrát já.

Koťátko je hrozně roztomilé když tak vypne hruď podrbu ho na ní snad mu to nevadí "Je-" řeknu s napětím"tak opravdový!" vyvřeštím a do očí se mi pomalu ale jistě lijou slzy "Kde?!" vyvřesknu ještě o něco více než předtím, protože zmínka o tom že duch na sebe může vzít podobu všeho dokonce i člověka, rozbuší mé srdce na plné obrátky "mohu takového ducha sehnat? Dostat? Uzavřít s ním smlouvu!" Upřeně se dívám na Hikari oči se mi lesknou a poskakují po její tváři a čekám co řekne. Když párkrát zamrkám z okrajů se mi na plno spustí slaná tekutina. Na otázku proč se ptám ani neodpovím.

Zdá se mi, že něco není v pořádku. Viv vypadá pořádně šokovaně a rozhozeně. Možná jsem jí o tom neměla říkat. Uvažuji, zda jsem neudělala chybu. Když se dokonce rozbrečí, vyděsí mě to. Vstanu a rychle přejdu k ní. Obejmu jí kolem ramen a snažím se, aby se zase uklidnila. "Co se děje Viv?" Chci zjistit příčinu jejího chování. Kenshin mezitím doťapká až k nám. Silně se nohama odrazí od země a skočí Viv přímo do náruče. Vyškrábe se ještě o kousek výš a olízne jí tvář. Poté se na ní zadívá světle modrýma očima a mrská ocáskem ze strany na stranu. Také jí chce utěšit. Zatímco Viv konejším, tiše k ní promlouvám. "To bohužel nevím." Zavrtím hlavou. "Rituál se vykonává ihned po narození dítěte, dokud je neposkvrněné, takže si ani nic nepamatuji. Navíc je přísně tajný, protože je velice náročný. Stačí jediná chybička a vyvoláš třeba něco zlého a nepřátelského nebo tě to naopak může stáhnout do dimenze duchů. Praktikuje to pouze náš klan a znalost obřadu se předává vždy na nejstaršího člena rodiny." Odhalím jí něco z naší historie. Nejsem si úplně jistá proč, ale mám takový dojem, že jí touto odpovědí zrovna moc nepotěším a tak jí ještě pevněji stisknu.

Zase se mi zhroutil svět. Poškrábu kotě na hlavičce a s brekem se zasměji když mě olízne. "Takže už není šance ho získat?? Nebo snad je malá šance?" pak si uvědomím větu "Nejstaršího člena rodiny? Kdo je to? Dokázal by mi pomoci?"

"Viv..." Nevím, jak pokračovat, když vidím, v jakém je stavu. Vůbec nechápu, co se děje. "Já si nemyslím, že by ti náš starší něco prozradil, když nejsi ani z našeho klanu. Určitě by to neřekl ani mně." Tím jí nejspíš rozruším ještě víc, avšak usoudím, že je lepší nedávat jí falešnou naději. "Proč se na to všechno vlastně ptáš?" Zopakuji znovu svou otázku.

Stále hledím na kocourka chci taky svého ducha, když na sebe démon nemůže brát podobu člověka, tak jak jsem plánovala předtím, myslela jsem, že duch bude to co hledám, ale ... zase jsem na začátku možná bude lepší když se budu řídit Akaoniho radou najít si opravdové přátelé, vlastně ani nevím jestli by se mnou duch chtěl uzavřít smlouvu kdyby přece jen vycítil by že jen toužím po opravdovém příteli, který i když je v mé hlavě je se mnou od dětství jako starší bratr dospělí, chápající, nikdy mě neodsuzoval za to že jsem tak dětinská, ani za to co jsem provedla na úkor své rozmazlenosti "Já-" řeknu s roztřeseným a smutným hlasem "chci aby přítel kterého mám ve své hlavě byl aspoň tak opravdový, jako tvůj kamarád" přitisknu k sobě kotě, své slzy už prostě neudržím v takovém rozsahu jako nyní.