Park Tytania

Dojdu zpátky k Hikari a vyklopím náruč šišek a kamenů, klacků moc nemám. "No, na nějaký menší trénink by to mohlo prozatím stačit," prohlédnu si hromádku kriticky.

"Jo, jako menší rozcvička to bude dobrý." Souhlasím s ní. Pak nahodím rošťácký úsměv. "Tak jako kdysi?" Zeptám se jí vyzývavě a jsem zvědavá, jestli na to nezapomněla.

"No jasně, že jo," mrknu na ni. Jako kdysi? Na to se přece nedá zapomenout! Očima jsem vybrala pro začátek nějakou větší šišku. "Hikó suru!" zvolám a úlevně se usměji, když šiška poslušně levituje půl metru nad zemí. "Připravená?" znovu na Hikari mrknu. Vyčkávavě čekám na souhlas, že můžeme začít. Zatím udržuji šišku nad zemí. Možná bych to zvládla ještě o něco výš, ale nevím... "Stačí ti to takhle vysoko?" zeptám se ještě.

Zatvářím se potěšeně. Jsem ráda, že ví, co mám na mysli. Je to jako kdyby nikdy neodjela. Zanechám nostalgie a zaujmu postoj kousek od Mayi. Mírně rozkročím nohy a připravím se. Pak sleduji, jak se jedna šiška zvedne ze země. "Stačí. Nechci pouštět blesky bůhví kam do prázdna, abych třeba někoho nezasáhla, pokud minu. Takhle se zavrtají do země." Zhodnotím situaci a natáhnu ruku před sebe. "Můžeme." Pohlédnu na ní a usměji se.

Rozhlédnu se kolem sebe, jestli kolem nejde někdo, kdo by mohl dostat zásah kouskem šišky, až se Hikari do ní trefí bleskem, nebo nedej bože kdyby minula a zasáhla člověka. To by asi bylo nemilé. Nemůžu si nevzpomenout na dobu, kdy jsme jako malé taky takhle trénovaly. Hikari ale minula kámen, který jsem jí zvedla pár centimetrů na zem a trefila se kolemjdoucímu pánovi do boty. Při té vzpomínce jsem se zazubila. Zatřásla jsem hlavou. Tak jo, dost bylo nostalgie, jde se trénovat,. Kývnu na Hikari. "Ugokasu!" zvolám a pošlu šišku směrem do prava. Stejně je otrava pokaždý řvát ugokasu, když chci poslat předmět jinam. Mnohem jednodušší by to bylo, kdybych to mohla ovládat jen pohybem očí, uvědomím si, ale hned zase věnuji pozornost šišce, kterou posouvám všemi možnými směry, do prava, do leva, nahoru i dolů.

Když vidím, jak se Maya z ničeho nic rozesměje, zašklebím se. Je mi jasné, že jí náš dnešní trénink, připomněl jednu příhodu z dob, kdy jsme byly ještě děti. Tehdy jsem při našem cvičení netrefila svůj cíl a odnesla to bota jednoho pána, co šel zrovna kolem. Já z toho měla velký průšvih a Maya z toho zase měla velkou legraci. Rozhodnu se ukázat jí, jak jsem se od posledně zlepšila. Rukou kopíruji pohyby šišky, která létá sem a tam. "Inazuma." Vykřiknu. Mnou vyslaný blesk svůj cíl sice zasáhne, nicméně ne přímo doprostřed, tak jak jsem původně zamýšlela. Půlka šišky dopadne zpět na zem. Zamračím se. To jsem se tedy moc nepředvedla.

"Na začátek to ušlo," mrknu na Hikari povzbudivě, když po chvíli soustředění a sledování šišky vyslala blesk. Zaměřím se na největší kámen, který jsem našla. Mohl mít tak v průměru třicet centimetrů. Ten by mohl být ideální, schválím ho přikývnutím a soustředěně se na něj zadívám. "Hikó suru!" zvolám hlasitě a kámen poslušně levituje, stejně jako šiška. Tentokrát se však soustředím mnohem víc a zvednu ho do výšky přibližně jednoho metru. "Třeba to půjde lépe, když je předmět větší a výš," vysvětlím pak Hikari důvod, proč jsem vybrala tak velký kámen a proč ho dávám tak vysoko. No a až se vytrénuješ na těch vysoko a velkých, tak se pak i pěkně trefíš do malých a nízko, dodám v duchu. Je mi jasné, že tohle Hikari taky dojde. Znovu se soustředím na kámen, abych ho udržela ve vzduchu a se slůvkem "Ugokasu!" a pohybem ruky s ním pohybuji na všechny strany, stejně jako předtím šiškou. Dlouho jsem neměla vysoko tak velký předmět, takže to nebylo snadné a vyžadovalo to velké soustředění, ale vedla jsem si zatím poměrně dobře.

Vděčně se na Mayu usměji. Jako vždy se mě snaží povzbudit. Tentokrát se zaměřím na kámen, který vybrala. Po očku po ní pokukuji, jak se snaží vyzdvihnout ho ještě výš, než předtím tu šišku. Vím, že s čím většími a těžšími předměty manipuluje, tím obtížnější to pro ní je. Zvlášť, když ještě zvětšila vzdálenost od země. Snaží se tolik, aby mi to ulehčila. To mě naplním novým odhodláním. Zvednu ruku do příslušné výšky a opět se snažím pečlivě zaměřit. Dám do svého kouzla více síly, než prve. "Inazuma." Vykřiknu opět a kámen se rozlétne na několik kousků. Některé i naším směrem. Udělám rychlý krok do strany, abych se jednomu úlomku vyhnula. "Jej, promiň. Jsi v pohodě?" Starám se, jestli jí kus kamene náhodou netrefil.

Soustředně pozoruji kámen, aby se pohyboval správnou rychlostí i nějak ucházejícími směry. Jako z dálky zaslechnu Hikarin hlas a už je tu blesk, který roztříští kámen na několik kousků. Naštěstí jsem měla kámen zrovna od sebe, takže jsem stihla tak tak uskočit, aby mě nezasáhly létající kousky. "Ty jo, to byla pecka," řeknu s vykulenýma očima. "Super, tak teď už to půjde jen dobře," mrknu na Hikari povzbudivě. Už jsem se bála, že budu muset jen kámen zvednou do výšky, aby si potrénovala trefování do věcí na místě, ale to by se jí asi nelíbilo, trošku se zastydím při téhle myšlence. Prostě klan Koyama, to je vidět, usměji se místo toho. "Jdeme na další?" zeptám se.

Oddechnu si, když i Maya stačí uskočit. "Tak kameny raději vynecháme." Navrhnu jí, protože se obávám, že příště už bychom nemusely mít takové štěstí. Ale jsem potěšena, že tentokrát se mi to povedlo lépe a že jí to i trochu ohromilo. Od té doby, co jsme se neviděly, jsme se opravdu obě zlepšily. Pomyslím si spokojeně. To mě povzbudí. Je načase použít to nové kouzlo. Ucítím i Kenshinovo vzrušení a nedočkavost. "Něco zkusím, ale nevím přesně, co to udělá, tak raději trochu ustup." Vyzvu Mayu, aby se jí nakonec opravdu něco nestalo.

"Pro příště si vezmeme na trénink brnění a helmy," zazubím se. Hmm, tak nové kouzlo? To jsem tedy převelice zvědavá,. Na Hikarino doporučení se mám vzdálit. Rozhlédnu se kolem sebe. No jo, ale kam, když nevíme ani jedna, co to udělá? zamyslím se. Nakonec si stoupnu těsně za Hikari. "Myslím, že tady budu v bezpečí, za tebe to snad nepůjde?" zadoufám. Ostatně, zní to logicky, aby to nešlo za ni, vždyť by ji to mohlo taky zranit. Zhluboka se nadechnu a čekám, co přijde.

Zasměji se jejímu vtipu. Také se bavím tím, jak hledá, kam by se schovala. Ale na druhou stranu jsem ráda, že to bere vážně. Ostatně před chvíli se sama přesvědčila, že za ty léta se naše kouzla stala nebezpečnějšími. Natož nová a nevyzkoušená kouzla. Opatrnosti není nikdy dost. Napadne mě staré, ale pravdivé přísloví. Otočím hlavu, když si stoupne za mě. "Koukám, že sis to brnění udělala ze mě." Zasměji se. Ale vlastně je to tak dobře. Na tomhle místě se jí opravdu nemůže nic stát. Pořád lepší já než ona, zvlášť, když je to mé kouzlo. I když je o několik měsíců starší, vždycky jsem měla tendenci jí chránit, jako mladší sestřičku. Opět se zadívám před sebe. "Tak můžeš. Ale tentokrát to raději jen zvedni prosím." Odhodlaně se nadechnu.

"Klidně si můžu i lehnout, a maximálně se krýt," zazubím se. Cítila jsem potřebu prolomit to napětí. Já ani tak moc nervozní nebyla, protože jsem Hikari věřila, že to zvládne, ale musela se uklidnit ona. Uklidnit se maximálně soustředit. "Fajn, jdu na to," přikývnu. Očima přelétnu tu hromádku kamenů, šišek a klacíků. Klacky zamítnu jako první. Sice nevím, jaké to kouzlo bude, ale klacek je určitě nevhodný. Po dalším uvažování jsem se rozhodla pro další z těch větších kamenů. Přimhouřila jsem oči. "Hikó suru!" řekla jsem pevným hlasem. Jelikož byl kámen menší, než ten přechozí, dal se do pohybu mnohem snáz, nicméně i tak to nebylo až tak jednoduché. Ale bylo mi víc než jasné, že větší nervy než já má právě Hikari. Povzbudivě přikývnu.

"Jen zůstaň hezky za mnou." Odvětím jí s nervózním úsměvem. Můj strach o ní je větší než o mě samotnou. Kromě otce už je to má jediná rodina, co mi zbyla. Možná jsem to kouzlo měla vyzkoušet o samotě. Přemítám, ale na to už je pozdě. Když uvidím, jaký předmět vybere, znovu se rozesměji. "Jasně, klidně vezmi další kámen, když tě kryji." Škádlím jí jako když jsme byly ještě děti. Pak ale opět zvážním a snažím se co nejvíc soustředit. Jsem tak nervózní, že se mi dokonce lehce třesa ruka. Naštěstí nepohyblivý cíl, zaměřím snáze. "Tama no den'atsu." Vyřknu nové kouzlo, které mi dala Elysión a zvědavě sleduji, co se bude dít. Kolem kamene se začne tvořit energetická koule, veliká asi jeden metr. V ní začnou obrovskou rychlostí létat desítky blesků. Trochu před tou září přimhouřím oči. Když se koule rozplyne, ohromeně sleduji, jak se ze vzduchu snáší k zemi jemný prášek. "Páni." Vydechnu a rázem ze mě všechno napětí spadne. "To bylo dobrý." Otočím se s širokým úsměvem k Maye.

"No, nespecifikovala jsi, co mám vybrat, tak jsem vybrala to, co mi přišlo nejvhodnější no," podrbala jsem se na hlavě omluvně, ale bylo mi jasné, že to myslí z legrace. To napětí, než Hikari vyřkla své kouzlo, se dalo krájet. Chvílemi jsem se nesoustředila na svůj kámen, takže občas mírně klesl. Pak už jsem jen civěla s vykulenýma očima a otevřenou pusou. "No ty kráso!" ulevila jsem si. Dál jsem fascinovaně sledovala tu kouli, co obklopila kámen, a jak v ní létali blesky všemi směry a různé intenzity, až nakonec z toho všeho zbyl jen prášek. "Tak tohle bylo fááákt hustý," řekla jsem obdivně a nastavila jsem ruku, abychom si mohly plácnout.

Když si s ní plácnu, znovu se rozesměji a jsem v tu chvíli opravdu šťastná. Na všechny starosti jsem rázem úplně zapomněla. Toto gesto jsme jako malé používaly téměř pořád. Ať už šlo o úspěšný trénink nebo jen omalovánku vybarvenou bez přetahování. Posadím se na zem. "No myslím, že pro dnešek už to stačilo, co říkáš?" Zeptám se jí, protože už jsem docela unavená. Mám velkou radost, že se mi to nové kouzlo povedlo hned napoprvé. Také mě potěší zjištění, že je o něco silnější, než jen samostatně vyslaný blesk. "Od minule ses dost zlepšila." Pochválím Mayu a mrknu na ní, když si vybavím, že dřív, dokázala nechat levitovat nějakou drobnou věc sotva pár centimetrů nad zemí. Samozřejmě, že se zlepšila, ty trubko, vždyť od toho tvého minule uběhlo už kolik let.

souhlasně jsem přikývla. "Jo, myslím, že dneska už bylo tréninku dost," připustím a kecnu si vedle ní. "No jo, měla jsem nějaký ten trénink, ale na žádný quest jsem se nedostala," zachmuřím se. "Ale to kouzlo je vážně super. Třeba postupem času, až ho budeš plně ovládat, to pohltí i lidi a třeba to budeš moct nechat působit tak dlouho, jak sama budeš chtít," rozplývám se nad tím novým kouzlem. Ostatně, musela jsem uznat, že nové kouzlo si za ta zranění zasloužila. A že je takhle cool? Tím lépe. Prohrábnu si vlasy. "Dala bych si něco k snědku, docela mi vyhládlo, co ty na to?" zeptám se, když mi nepříjemně zakručí v břiše.

"Tak se po něčem porozhlédni v cechu. Tam se vždycky najde nějaký úkol." Poradím jí, jako kdyby to snad sama nevěděla. Jak jí tak pozoruji, je z toho mého nového kouzla pomalu nadšená víc, než já. "Jo, to by bylo vážně super. Ale teď tu kouli mohu vytvořit alespoň kolem hlavy protivníka a i to by mohlo stačit." Rozplývám se spolu s ní nad tou představou. "Taky mám docela hlad." Odpovím jí. V tom mi trochu klesne hlava pod nějakou tíhou. Mírně jí zakloním a podívám se nahoru. Uvidím dlouhé, chlupaté uši. Na hlavě mi sedí malý sněhobílý králík. Po chvilce seskočí na zem a dalším skokem přistane v klíně Maye. "Vzpomínáš si na Kenshina?" Zeptám se jí s úsměvem a sleduji, jak jmenovaný stříhá ušima.

"Pravda, na to jsem úplně zapomněla," přiznala jsem se, když mi Hikari navrhla jít se podívat na nějaké questy. Rozhodně budu muset něco podniknout, abych se něčemu zase přiučila. Ostatně, doma jsem už poměrně dlouho, takže nejvyšší čas. Z přemýšlení mě vytrhne chlupatá ušatá věc, co mi přistane na klíně. Zarazím se. "Kenshin? No jistě, jak bych mohla zapomenout," usmála jsem se a podrbala Kenshina mezi ušima. "Zdravím, příteli,"

Dlouze zívnu. "Tak se vrátíme na ubytovnu." Navrhnu jí a vstanu. Trochu se protáhnu a těším se pohodlí svého pokoje. Králík se jí mezitím vyškrábe na rameno a pak skočí také na hlavu a Mayu celou rozcuchá, jak se snaží udržet, aby setrvačností nespadl. "Za toho teroristu promiň." Zasměji si a zvednu Kenshina do náručí a pomalu kráčím směrem ven z parku.

Polekaně vyjeknu, když mi Kenshin skočí na hlavu. "Ty jsi mi ale divoch.. ale co se divím. Pořád stejný," zazubím se a souhlasně přikývnu. No, na ubytovně jsem smrděla už docela dlouho, ale můžu se trošku prospat a třeba pak jít do hospody a nebo ještě lepší bude jít se podívat, jestli se někde nechystá nějaký ten quest, přemýšlím a kráčím směrem k ubytovně.

Poslední dobou tu jsem dost často, možná, že bych dneska mohla zajít do hospody a trošku se při opít zasměji se protože než jsem sem přijela pití mi nechutnalo, ale tady se nedá nic moc dělat než jen chlastat nebo plnit questy a občas si zaflirtovat zasměji se a vzpomenu si na Niiyu. I když si myslím, že poslední dobou pro mě přestává být jen flirt, ale on to jistě pořád tak cítí posmutním. Hm ještě uvidím jestli se dnes půjdu napít. Jdu celkem dlouho když dojdu k menšímu rybníčku s lavičkou sednu si tu i když je dnes celkem chladno, ale jsem vybavená. Přitom pozoruji kááchny a jiné tvory.

Procházím se po městě a přemýšlím. Třínohý tvor... Levá brána...? Ne, ta slova jsou pro pořád stejně záhadná. Po nějaké době dojdu až k parku. Že bych si ještě trochu zatrénovala?

Kapřík! řeknu si v hlavě když nad hladinou uvidím rybí hubičku. Příště si vezmu prut! Rozhlédnu se jestli okolo nejde někdo známí, ale chodí tu spíš lidé které vůbec neznám. Otočím svůj nos zase směrem k rybníku už mě to docela přestává bavit sedět tu. Tak půjdu pomalu dom. Zvedám se a odcházím.

Dojdu k nejbližšímu stromu a opřu se o něj. Cestou seberu ze země šišku. Chvíli si s ní pohazuji a pak jí vyhodím dál od sebe a do větší výšky. "Tama no den'atsu." Vykřiknu když pozvednu ruku k padající šišce. Minu. Ve vzduchu se objeví jen pár blesků, které ihned zase zmizí. "Sakra." Zamumlám a šišku nakopnu. Chvíli stojím a mrzutě sleduji okolí. Nakonec si povzdechnu a znovu si pro ní dojdu. Přece to jen tak nevzdám. Povzbuzuji sama sebe a opět šišku vyhodím do vzduchu. "Tama no den'atsu." Opakuji znovu celý proces. Tentokrát ale svůj cíl již zachytím. Objeví se energetická koule plná blesků, stejně jako při tréninku s Mayou. Po odeznění kouzla, se ale nesnáší k zemi žádný prášek jako prve. Ze šišky nezbude vůbec nic. Spokojeně se usměji a pokývám hlavou.