Park Tytania

"Ano, vím, kde bydlí," přikývnu na Vivieninu otázku. "No, momentálně docela jo, protože to ještě neumím ovládat tak dobře, abych mohla hýbat lidmi nebo kusy nábytku či nějakými démony, takže jenom malé předměty, ale pracuji na zlepšení," reaguji zas pro změnu na Niiyovu otázku

Začnu opět štrachat v košíku "Mohla by jsi jí tohle dát prosím" a podám jí krabičku s mastí.

Už ho to tady přestává bavit. Naposledy se napije a zvedne se. "Tak já už půjdu, prdelky." mrkne na ně a pomalu jde pryč.

"Jasně, klidně jí to předám, ale nebude lepší ti ukázat, kde bydlí, abys pro příště věděla, když budeš potřebovat?" vezmu si od ní krabičku. Zasměji se. "Copak, prdelko, už tě to s náma nebaví?" zavolám na odcházejícího Niiyu.

Trošku zažárlí "Dobře, tak ahoj" ... když jsem tam tak zůstala s Amayou přemýšlím o čem bych si s ní měla povídat, ale usoudím, že jsem v parku byla docela dost dlouho a proto se rozhodnu že také půjdu "Já také půjdu mám ještě jiné věci, ale cestou mi můžeš mi klidně ukázat kde bydlí" přemýšlím jestli to Hikari nebude vadit

"Jasně, není problém," přikývnu. "Chceš pomoct to zabalit?" nabídnu se.

Amayinu otázku ignoruje, jenom mávne rukou a jde domů.

"Né to je v pohodě to je hned" usměji se a začnu skládat všechny talíře a skleničky a nádobu s pitím zpět do košiku pak zabalím deku a také jí tam vložím "Můžeme vyrazit" řeknu když mám vše hotovo

Asi už měl pro dnešek dámské společnosti dost, usoudím a sleduji Viv, jak pakuje. To byla rychlost, zazubím se, protáhnu si záda a vykročím směrem k ubytovně.

Jen jí následuji k ubytovně a pak matně odhaduji kam půjdeme.

Pořád trochu zamyšlená vejdu do parku a rozhlížím se, zda někde neuvidím Mayu.

"Tady jsem!" zamávám na Hikari. Evidentně přišla dřív, než jsem čekala, přidám do kroku a doženu ji. "Promiň, trošku jsem se zdržela," usměji se omluvně.

"Ahoj." Také na ní zamávám. "Tak jaké to je být zpátky doma? Už se nudíš?" Směji se, zatímco se procházíme parkem.

"Co jste byli na té výpravě, umírala jsem nudou. Převážně jsem se válela v pokoji," řekla jsem. "Takže nemám zážitky," zazubím se. "Co jsem byla pryč, Furusato je pořád stejné, takže paráda. Spíš mi ty povídej o té výpravě," vybídnu ji.

Myslela jsem si to. Pokývám hlavou. Když se Maya zmíní o výpravě, úsměv mi trochu povadne, protože mi to připomene mou nynější situaci. Chvíli přemýšlím co říct, ale nakonec se rozhodnu, nesvěřit se ani mé kamarádce z dětství. Nebudu jí přidělávat zbytečné starosti. Řeknu si. "Vesnici sužovala smečka vlků. Dali nám zabrat víc, než jejich obrovský humanoidní vůdce." Vyložím jí to nejdůležitější a kriticky ukáži na svá zranění.

Hmm, to bylo hodně stručné, zamračím se. Nicméně dále nevyzvídám. Ačkoliv na ní poznám, že ji něco trápí, nebudu z ní nic tahat. Však ona se mi svěří, až bude chtít. "No, pěkný. To budeš mít pamatáku, co?" okomentuji její zranění. "A co vůbec noha? Jak jsi to s ní zvládala?"

"Jo, jejich drápy a zuby se na mě podepsaly." Zasměji se, i když v té chvíli to legrace rozhodně nebyla. "Docela to šlo." Zodpovím její otázku. "Niiya mi dost pomáhal." Dodám ještě o něco tišším hlasem. Proč se vždycky rozhovor stočí zrovna na tohle téma? Mračím se a trochu se od Mayi odvrátím, aby si toho nevšimla a nemyslela si třeba, že se zlobím na ní.

"To je dobře. Bez týmové práce by to přece nešlo," usměji se a chvíli mlčky koukám, kam šlapu. "Jak dlouho vůbec znáš Vivien a Niiyu? zeptám se nakonec.

"S tím souhlasím." Znovu kývnu hlavou a usměji se na ní. "Moc dlouho ne, ale na té výpravě jsme se poznali o dost líp." Řeknu a nakopnu kamínek. Čím dál lepší. Hudrám si sama pro sebe. Zastavím se a zadívám se na svou ruku. Pak se k ní otočím čelem. "Co takhle si trochu zatrénovat?" Mrknu na ní a v očích mi zahrají šibalské jiskřičky. Často jsme spolu v dětství cvičily a vím jak moc se Maya chce ve své magii zlepšit. Sama si chci vyzkoušet nové kouzlo, které mi bylo dáno ve svatyni.

"Zacvičit? No, proč ne. I když dneska už jsem jednu ukázku svých kouzel měla," zazubím se. Nicméně není nic špatného na tom pilně trénovat a cvičit, jedině tak se mohu zdokonalit.

"Zase jsi se před někým předváděla?" Zasměji se, když si vzpomenu, jak obdivně lidé na její magii vždy reagovali. "Tak s čím by jsi chtěla začít?" Zeptám se jí se vzrušením v hlase.

"Ják zase? Vivien se mě ptala, tak jsem názorně předvedla," ohradím se se smíchem. Rozhlédnu se kolem. "No... chtělo by to najít něco malýho, co dokážu zvednout, ještě pořád nezvládnu těžší věcí než 5,kg," zamračím se.

Musím se smát s ní. Hned je mi o něco lépe, jen díky tomu, že je tu se mnou. "Ale i to je pokrok, oproti začátkům." Snažím se jí povzbudit. "Tak sesbíráme nějaké klacíky, kamínky a šišky." Navrhnu jí a pokrčím rameny.

"Jo, to je dobrý nápad," přikývnu a zamířím na trávník, abych se porozhlédla po nějakých šiškách a u cesty se snažím najít kameny. Ale jsou tu spíš malé, než velké...

Sesbírám po okolí vše, co by se nám mohlo hodit a sesypu to na jednu hromadu ke svým nohám. Pak už jen čekám, až se ke mně připojí i Maya.