Park Tytania

Co to sakra! To na mě někdo útočí! rozhlédnu se když o strom dále spadne větev v dálce vidím postavu zaostřím modré šaty bílá hříva To - to- to je Hikari! vymrštím se a běžím za ní co mi nohy stačí "Hikari!!" skočím na ní a z očí se mi řinou slzy.

¨Dojde na okraj parku, najde si lavičku skrytou ve stínech a lehne si na ni.

Zamyšleně pokračuji v chůzi, když najednou ucítím nějaký náraz. Zavrávorám a udělám pár kroků vzad, abych neupadla. Syknu bolestí, když se ozvou má zranění, kterým se ten náhlý tlak vůbec nelíbí. Zmateně zvednu hlavu. V obličeji mě zašimrají rudé vlasy. "V-Viv?" Zakoktám udiveně. Snažím se usmát, aby na mně nic nepoznala. Jsem sice ráda, že jí vidím a že je v pořádku, ale v tuto chvíli se z toho nedokáži upřímně radovat.

"Jsem tak ráda že jsi se v bezpečí dostala domů!!" chvíli se na ní dívá její tvář je stále pošramocená pak si uvědomím jestli jsem jí neublížila "Neublížila jsem ti ještě víc??" řeknu rychle a ustaraně "Jak jsi se vůbec dostala domů!" zeptám se zvědavě...

"Také jsem ráda, že jsi se sem v pořádku dostala." Řeknu jí a její slzy mě dojmou. Opravdu o mně musela mít starost. "No... já... Někdo mi pomohl." Odpovím jí neurčitě, protože se mi o tom všem teď vůbec nechce mluvit. "Neublížila, neboj. A jak se vlastně cítíš ty?" Snažím se rychle změnit téma a přitom si jí také prohlížím. Naštěstí už vypadá mnohem líp. Jak se tak na ní dívám, napadne mě, na čí stranu by se postavila, kdybych se nakonec rozhodla, pomstít se na Niiyovi. Určitě na jeho. Sama si odpovím, když si vzpomenu, jak se mi na lodi svěřila, že ho má ráda. Je mi smutno při pomyšlení, že bych přišla o takovou kamarádku. Ale pořád ještě nevím, co bych měla udělat. V hlavě mám hrozný zmatek.

"Ten někdo musel být moc hodný když tě ten ani mu nemůžu přijít na jméno tam nechal, ale má milého dráčka" zasměji se "rozhodla jsem se že chci také svého démona, dinga" zakývá hlavou "Umím také nové kouzlo" řeknu jí "A je mi hrozně dobře" pak si vzpomenu "Nechtěla by jsi mám doma takovou mastičku od babičky byla mastičkářka a bylinkářka na rány určitě by ti to pomohlo při hojení! Niiyovi to pomohlo" Vyhrknu na ní opět

"I kdyby to znamenalo zaprodat svou duši?" Zeptám se jí poněkud káravým hlasem. Není divu, že o tom přemýšlela taková ztracená existence jako jsem já, ale proč by to měla dělat tak veselá a bezstarostná dívka? Znovu si jí prohlédnu. Jsem opravdu ráda, že jí vidím. Usměji se na ní. "Tak to mi to kouzlo budeš muset někdy předvést. Určitě bude úžasné." Mrknu na ní a násilně se snažím změnit tok mých myšlenek. "To by jsi byla moc hodná, určitě by se mi hojivá mast hodila." Vděčně kývnu hlavou. Zkouším s ní normálně komunikovat, ale jakmile se zmíní o Niiyovi, úsměv mi z tváře zmizí.

"Jo to by mi nevadilo, moc mě uchvátil, teda musel by být tak milý jako ten Alův" pronesu "Určitě ti ho ukážu moc ráda!" usměji se a v očích mi blikají světýlka "Pokud chceš můžeme jít ke mě na ubytovnu hned abych ti ho dala čím dřív začneš tím lépe" pokývnu vážně hlavou, vezmu ji za paži a už jí táhnu pryč.

Sice si myslím, že se nejspíš zbláznila, ale alespoň pro teď už nic nenamítám. Nemá ani ponětí, co jsou démoni doopravdy zač. Zatnu zuby, protože se mi díky tomu znovu vybaví ta nepříjemná situace. Ani nestačím odpovědět, když už mě Viv táhne pryč. Se svou zraněnou nohou jí sotva stačím.

"Asi tě moc táhnu viď? Promiň mi" a zvolním a usměji se. Když jsme skoro venku zahlédnu na lavičce Niiyu jak na ní leží "Niiyo!" houknu na něj a zamávám "Koukni kdo se vrátil" řeknu přešťastně a usměji se na oba.

Někdo mě volá? unaveně otevře oko a podívá se na ty dvě.

Když na lavičce zahlédnu Niiyu, úplně strnu. Vůbec nevím, jak se k němu mám chovat. Nečekala jsem, že ho potkám tak brzy. Myslela jsem, že budu mít nějaký čas, vše si v hlavě srovnat a promyslet. Jemně vymaním svou ruku ze sevření Viv a kousek couvnu.

Ještě jednou na něj zamávám a usměji se když ucítím jak se mi Hikari vytrhla "Asi jsem tě moc tiskla jsem to ale hloupá!" usměji se omluvně a přiblížím se k ní o ten krok co poodstoupila.

Posadí se a usměje se na Hikari. "Jsem rád, že jsi v pořádku." potom se podívá na Vivien a usměje se dvojnásobně.

"To nic." Houknu směrem k Viv. Nervózně přešlápnu na místě. "Jo, taky jsem ráda, že jste v pořádku dorazili." Odpovím mu lehce se třesoucím hlasem, ale ani se na něj nepodívám. Jsem to ale pokrytec. Pomyslím si. Ještě před chvíli jsem uvažovala o tom, že bych mu mohla ublížit. Jakmile se tato myšlenka znovu vynoří, začne mě svrbět dlaň, z toho, jak ráda bych znovu použila své kouzlo. Ale tentokrát by cílem nebyl strom. Udělám krok dozadu. Srdce mi divoce tluče až v někde v krku. Pak couvnu o další krok. I kdybych se nakonec rozhodla na Niiyu zaútočit, určitě bych to neudělala před Viv. Nerada bych zranila i jí, až by ho bránila. Ruce se mi začnou potit a vzápětí třást. Snažím se udržet své emoce pod kontrolou."Promiňte, už musím jít." Řeknu slabým hlasem, otočím se a co nejrychleji vyběhnu ven z parku.

Hm? "Hikari!" vůbec jí nechápu.

Zmateně se dívá jak Hikari utíká. "Řekl jsem něco špatně?" zeptá se a podrbe ve vlasech.

"Ne neřekl nechápu co se děje" koukám směrem kam odběhla Hikari.

Nakonec pokrčí rameny a zase lehne na lavičku. Však ona k tomu má nějakej důvod...

Asi bych měla jít za ní?posmutním, protože vůbec nevím co se děje nakonec se pomalu rozejdu směrem kam předtím pádila Hikari.

"Zajímalo by mě jak je ten park vůbec velký?" řeknu, Akaoni jen pokrčí rameny a usměje se "Někdy by jsme to mohli prozkoumat" mrknu na něj. "Kam si sedneme? Chceš na slunce nebo pod strom do stínu?"
"To je na tobě chīsana" usměji se"Takhle už jsi mi dlouho neřekl" a mám slzy v očích. "Dobře, tak když na mě tak na mě" zaženu slzy a vydám se ke stromu, ale deku nerozprostřu u kmene, ale tak abych jednou mohla být ve stínu a pak zase na Slunci "Perfektně jsi to vymyslela!" pochválí mě Aki sednu si na deku a začnu vyndavat talříky a koláčky "Jeden pro mě a druhý pro tebe" talířek podám směrem kde by měl sedět Aki "Dobrou chuť" pak mu naleji pití já si k jídlu vyndám ještě knížku...po hcvilce čtení si vzpomenu na včerejšek "Vůbec nevím co to mělo znamenat, ale chci se to dozvědět, co když je to něco důležitého co bych také měla vědět??" "Určitě se to dozvíš" "No nevím jestli určitě, ale snad ano" chvíli koukám na vzor deky a už se zdá že jsem zaseknutá zatřepu hlavou a dál si čtu svou knihu...

Z hlubokého zamyšlení mě vytrhnou hlasy. V dálce zahlédnu tu známou trojici: Niiya, Hikari i Vivien. Usměji se. Tak už se asi vrátili z výpravy, pomyslím si. Zaváhám. Vypadá to, že o mě nemají ani ponětí. Měla bych jít za nimi? Sice mě zajímá, jak se měli a co zažili, ale... nechci se vtírat, zamračím se. Když tu budeš dál sedět jako tvrdý y, tak si tě asi sami nevšimnou, ty chytrolíne, sváděla jsem vnitřní dialog.

Opět a zas stojí ve svým milovaným nátělníku a hawai šortkách na okraji parku, s odhodláním ve tváři připraven na běh. Ohlédne se, jestli ho někdo nevidí, rychle se protáhne a dá se do běhu. Asi si pořídím psa, abych měl s kým běhat... přemýšlí jestli by zvládl péči o takové zvíře. Asi si spíš pořídím rybičky... Běží a běží a v dálce uvidí jakousi postavu na pikniku. Není to Vivien? mžourá do dálky.

"Aki dáš si ještě minerálku?" hodím hlavou na stranu a usměji se když kývne že ano naleji mu.

Jak se kouká do strany na Vivien, zakopne a natáhne se jak dlouhý tak široký a odře si nos. Pomalu se seškrábne se země a drží se za krvácející nos. "Auuu..."